Moje objevené “Ameriky”

Milan Fügner

Vypůjčil jsem si od maminky šestnáctimilimetrovou filmovou kameru QRS, kde byl ještě „nějaký“ film a začali točit. Měli jsme jakousi představu, ale než jsme natočili jeden záběr, byl film u konce. Každý pochopí, že tak slibně začínající film nemůže skončit jako torzo a šli jsme koupit nový film. Když jsme zjistili cenu filmu, vypadalo to, že náš dokumentární film nedokončíme. Nakonec jsme se složili a za téměř všechny vydělané peníze všech nás pěti jsme nový film zakoupili.
 
Neměli jsme nejmenší tušení jak se určuje exposice filmu, ale kamera byla tak jednoduchá, že měla jen tři možnosti: JASNO—-STÍN—-ZAMRAČENO. Clonu totiž tvořil plech se třemi různě velkými otvory, otočně uložený před objektivem. Přišli jsme na to, že je možné určovat velikost vhodného otvoru tak, že se někdo z nás podíval do místa, které jsme chtěli filmovat. Druhýz nás se podíval jak velký otvor má v oční duhovce a nejpodobnější otvor jsme nastavili v plechu před objektiv kamery. Jistý úspěch to mělo. Objektiv byl trvale zaostřen asi na pět metrů, takže sice odpadla starost o zaostřování, ale záběry z blízka a hlavně titulky, byly značně neostré.
 
Když jsme film natočili, odnesli jsme kameru s filmem do obchodu, kde film vyvolávali (ani jsme neuměli film vyndat!!!). Když prodavač opatrně kameru otevřel, řekl“Mládenci máte tam nějaký salát“! Tím vyjádřil, že film není na cívce, ale že je napěchován všude v celé kameře. Měli jsme štěstí, byl to slušný prodavač a film v temné komoře z kamery vysypal a navinul na cívku.
 
Po vyvolání (také to nebylo levné) jsme byli výsledkem nadšeni- v patnácti letech se kluci nadchnou snadno! Jenže hned jsme zjistili veliký nedostatek-film byl němý. V našich patnácti letech bylo neúnosné, aby film zůstal němý!!! Ihned jsme začali vymýšlet, jaký druh zvukového záznamu zvolíme.
 
Právě v té době byla u nás doma na pár dní moje sestřenice, protože jí zemřela tragicky maminka (první podivná náhoda). Sestřenice pracovala jako technička v rozhlase a vyprávěla mně, že v rozhlase mají magnetofony. Druhý den mi přinesla asi pět metrů magnetofonového pásku, se slovy „doufám, že večer už uslyším z pásku nějaký záznam“. Večer neuslyšela nic, ale zapálila ve mně plamen pro zvukový záznam, který hoří dodnes.
 
Od té doby nám nosila sestřenice kousky pásků, nebo již slepené odstřižky pásků, které jsme potom slepovali lepidlem na film do kotoučů. Nevěděli jsme že nelze slepovat kousky pásků různých výrobců za sebou a tak dnes žasnu že to vůbec nějak hrálo. Na obrázku dole vidíte ukázku asi třiceticentimetrového kousku pásku, jaký jsme používali pro naše záznamy. Kolik slepek je na tomto kousku a jak kvalitních, snadno sami spočítáte.
 

S takovým páskem jsme zahájili „základní výzkum“ jak asi se zaznamenává zvuk na magnetický pásek. Bratři Iblové tehdy pohotově zdokumentovali, svým kreslířským uměním, jak náš „výzkum“ vypadal. Obrázky kreslili při vyučování a posílali je po lavicích v takových „obálkách“. Jednu obálku vidíte na tomto obrázku.
 

 
V téže obálce přišel i tento výstižný obrázek, znázorňující naše první nezdařené pokusy s magnetickým záznamem zvuku.

Protože jsme stále ještě neviděli magnetofon ani na obrázku, byl pravý talíř odvíjecí a levý talíř navíjecí. Přesně obráceně, než je zvykem na celém světě. Levý navíjecí talíř byl poháněn sériovým komutátorovým motorem s odstředivým regulátorem otáček. Motor poháněl talíř přes třecí úhlový převod, takže levý navíjecí talíř měl konstantní otáčky. To znamenalo, že magnetický pásek měl plynule proměnnou posuvnou rychlost od 0,5m/s do přibližně 1.6m/s, přesně podle zvětšujícího se průměru navinutého pásku. Na obrázku vidíte tento stroj připravený k záznamu.
 
Z pravého talíře běžel pásek přes napínací kladku ke dvěma permanentním magnetům z elektroměru, zastávajícím mazací hlavu. Těsně vedle mazacích magnetů je univerzální hlava vyrobená z telefonního transformátoru pomocí pilníku. Pracovní štěrbina byla opracována jemným pilníkem a mezi oba pólové nástavce byla vložena speciální žiletka silná jen 0,06mm(vidíte ji vpravo vedle mazacích magnetů). Po sešroubování obou pólových nástavců byla žiletka vysunuta. Tím vznikla pracovní štěrbina o něco širší než 0,06mm. To bylo víc než čtyřnásobek tehdy běžných šířek štěrbin a proto nebylo možno i při těchto vysokých posuvných rychlostech pásku, zaznamenat vyšší kmitočet než asi 4kHz.. Ale pro nás, kluky, (ještě nám nebylo 16 let!) to byla tehdy nejvyšší dosažitelná přesnost. Jako zesilovače jsme tehdy používali elektronkový rozhlasový přijímač, který měl o jeden až dva řády nižší zesílení, než by bylo třeba. Přesto se již něco podařilo zaznamenat a sejmout k naší nepředstavitelné radosti!
 

To dokumentuje další obrázek bratří Iblů, opět kreslený při vyučování a doručený po lavicích ke mně.
 
Po těchto pokusech jsme došli k závěru, že je nutné postavit speciální zesilovač, doslova na míru magnetofonu. Dnes si vůbec nedovedu představit tu odvahu nebo spíš drzost vrhnout se do stavby něčeho tak složitého, jako je zesilovač pro magnetofon. Tehdy mi dělalo potíže zapojit usměrňovací elektronku (dvojitou diodu) a já se pustil do stavby čtyřstupňového elektronkového nízkofrekvenčního zesilovače. Byl jsem u vytržení, když jsem zapojil první triodu a ona zesilovala!! Používali jsme zásadně triody, protože její zapojení jsem ještě tak trochu chápal a hlavně trioda AC2 stála jen 10Kčs. To byla polovina mého měsíčního kapesného. A tak jsme společně skládali peníze za nesnědené svačiny a obědy a kupovali elektronky, odpory (ty stály korunu) kondenzátory a ostatní. Transformátory jsem statečně navíjel v ruce.
 
Zesilovač kmital, skresloval a vůbec se choval jinak, než měl. Já jsem za pochodu objevoval zákonitosti stavby zesilovačů, protože to není jen zapojit, ale i umístění součástí má svůj přísný řád. Hlavně nelze uzemnit součást kamkoli, to má své přesné zákonitosti, které nelze popsat, to se musí odkoukat a vyzkoušet!
 

A tak vznikl náš první zesilovač, který vidíte na obrázku a do kterého jsme si vždy tajně půjčovali koncovou pentodu AL4 z maminčina rádia. Ta koncová pentoda byla totiž pro nás strašně drahá a tak jsem si ji musil přát k vánocům.
 
Ta tmavá elektronka se světlým vrškem v pozadí je ta elektronka AL4 vypůjčená z maminčina radia. S tímto zesilovačem jsme již zaznamenali mnohé pořady. I když tento stroj neměl ještě žádnou předmagnetizaci, což znamenalo v záznamu děsivé skreslení, přesto jsme byli uchváceni kouzlem zvukového záznamu.
 

Tady vidíte, jak to při záznamu vypadalo v mém pokoji. Honza Ibl cosi přednáší do „mikrofonu“. Místo mikrofonu posloužil reproduktor o průměru 20cm, který současně sloužil jako reproduktor při snímání.
 
S tímto strojem jsem dokonce natočil paní Mirku Pokornou, vynikající klavíristku, u ní doma (bydlela tehdy u mé babičky). Přemluvil jsem ji tehdy, aby zahrála svoji verzi melodramu „Zlatý kolovrat“, který složila pro moje potěšení, když mně bylo deset let (tehdy Mirence bylo 16 let). Byl jsem tehdy u babičky na rekonvalescenci po operaci krčních mandlí a Mirenka mne chtěla trochu potěšit. To se jí tak povedlo, že mi málem smíchy praskly stehy. Strašně jsem toužil ten „melodram“ mít zaznamenaný! A tak v mých asi šestnácti letech se mi ještě podařilo přemluvit paní Pokornou a „melodram“ jsme natočili. Když jsme „melodram“ slyšeli z pásku oba jsme smíchy brečeli, i když záznam měl děsivé skreslení. Do smrti budu litovat, ze jsem „melodram“ smazal, v domnění, že pořídím záznam lepší, ale už nikdy se mi paní Pokornou nepodařilo k záznamu přemluvit!

 
Z celého „melodramu“ se dochoval jen krátký úryvek zaznamenaný na tomhle rentgenovém filmu.

První nápad, jak zapojit univerzální hlavu při záznamu, mne osvítil samozřejmě při vyučování. Ihned jsem nápad zachytil na kus papíru (viz. obr.) a doma okamžitě realizoval. Po přesném nastavení velikosti předmagnetizačního proudu metodou pokus-omyl-znovu, magnetofon k mému úžasu začal hrát a přestal skreslovat. Nastavování se dělo bez jakýchkoli měřicích přístrojů, ručkový voltmetr systém Deprés firmy Erich Roučka po tatínkovi, nepočítaje.
 
Magnetofon začal přibírat na váze, pásek dostal konstantní rychlost 762mm/s, přibyl druhý sériový motor pro pohon navíjecího talíře. Od dětství mám totiž raději motor navíc, než řemínky. Pak nás napadlo z euforie nad tím, že magnetofon začal hrát, co kdybychom magnetofon odnesli do školy a natočili některé vyučující! Od nápadu k realizaci u nás tehdy nebylo daleko a tak jsme toto zařízení, vážící nejméně 30kg, dne 29. června 1953 dovláčeli do školy.
 
Napájení magnetofonu ve třídě bylo velmi obtížné, magnetofon měl spotřebu asi 200VA a v té době nebyla ve škole v žádné třídě zásuvka. Většina spolužáků tehdy přinesla různé prodlužovačky, kterými se dopravila síť 120V (tehdy bylo ve škole 120V) z krabice nad dveřmi do zadní lavice, kde byl magnetofon. Pro připojení bylo nutno ke dveřím třídy přirazit lavici, na lavici dát židli a Jarda Bernard, který byl z nás nejvyšší, z té židle otevřel krabici a napojil šňůru pro napájení magnetofonu.

 
Při oslavě deseti let po maturitě, si Jarda lezení po stole a židli zopakoval. V salonku, kde se oslava konala, jsem vyhodil projektorem jističe a jedině Jarda dosáhl na ty neuvěřitelně umístěné jističe
 

Záznam se povedl a navíc Jarda Bernard měl sebou fotoaparát Mikroma (na 16mm film) a zdokumentoval tuto jedinečnou událost! Na obrázku tedy vidíte nahoře mne, v kraťasech, vlevo na lavici reproduktor v lepenkové krabici od másla. Na židli je elektronkový zesilovač, vedle síťový napáječ pro zesilovač i mechanickou část magnetofonu. Mechanická část magnetofonu je umístěna v kufru v pravé části obrázku.
 
Pásek se záznamem hlasu prof. Bardfeldové se bohužel smazal nebo ztratil, ale ještě než se záznam ztratil, zkusil jsem místo reproduktoru magnetofonu zapojit starou gramofonovou přenosku. Když jsem zjistil, že se opravdu snímací ocelová jehla chvěje, přilepil jsem leukoplastí na talíř maminčina gramofonu rentgenový snímek svých plic a do něj jsem „vyškrábal“, jinak to nelze pojmenovat, kopii záznamu paní prof. Bardfeldové. Profesionálové do folií zvukový záznam řeží. Záznam na desce je opravdu strašlivý, ale když Vám předříkám, co byste měli slyšet, uslyšíte alespoň intonaci hlasu paní prof. Bardfeldové. Originální záznam byl se stejnosměrnou předmagnetizací a plnou stopou. Nosič AGFA WOLFEN TYP C, měl rychlost 762mm/s.Gramofonová deska z rentgenového filmu, o průměru 173mm, má asi 70ot/min.
 

Na jeden milimetr je asi jedna drážka, tak, jak se mi dařilo rukou vést přenosku po talíři gramofonu. Na obrázku máte možnost vidět detail části desky, kde je vidět nestejná rozteč drážek, „od ruky“.
 

Přibližně v té době jsem měl děsivý sen, že se k nám domů dobývají policisté a chtějí mne zavřít, protože nemám policejně přihlášený záznamový stroj. V té době musil být každý záznamový stroj přihlášen na policii, já nebyl plnoletý a kde jsem vzal pásek, když se pásek nikde nedal koupit? Bratři Iblové pohotově můj děsivý sen doprovodili obrázkem, doručeným opět po lavicích, při vyučování. Magnetofon měl přezdívku „Ministerstvo zemětřesení“, protože se při chodu strašně otřásal, vlivem nevyvážených rotujících součástí.
 

Pak se stala druhá neuvěřitelná příhoda. V té době bylo nutné, kromě studia, sbírat starý papír nebo jiné materiály, dnes druhotné suroviny a potvrzení o odevzdání ve sběrně nosit do školy. Kdo nenasbíral určité minimální množství, mohl mít značné potíže. Maminka mi ve svém zaměstnání, se svými kolegyněmi, sbírala staré zdravotnické materiály, oběžníky a jiné papíry, které kolem zdravotnické osvěty bývaly. Když jsem si jednou přišel pro dva balíky starého papíru, přetrhl se provázek na jednom balíku a papíry se rozsypaly po chodníku. Nahoře na té rozsypané hromadě ležel dvojlist z nějaké knihy, byl tam obrázek magnetofonu, technický popis a mnoho technických podrobností. Byl jsem jak u vytržení a místo srovnávání rozsypaného balíku papíru jsem četl a četl…
 
Po příchodu domů jsem zahájil pátrání, z jaké knihy by ten dvojlist mohl být. Maminka v zaměstnání pátrala s kolegyněmi, odkud se ten dvojlist do balíku dostal…Nikdo to do toho balíku nedal! Ostatně jak by se také do zdravotnické osvěty mohl dostat technický popis! A zrovna ten balík se musil rozsypat, a navrch hromady zrovna vyplaval ten dvojlist!
 
Poprosil jsem o pomoc svého nevlastního otce a ten byl hned na koni! Knihy byly totiž jeho koníček a tak mne vzal do Univerzitní knihovny, kde měl přátele a nastalo detektivní pátrání. Netrvalo snad ani deset minut a bylo objeveno, že se jedná o dvě knihy „Elektroakustika“ od Prof. Ing. Dr. techn. Julia Strnada, dávného kamaráda mého tatínka.
 
Studium šlo stranou a já ležel ve dvou velice tlustých knihách vypůjčených z univerzitní knihovny. Dozvěděl jsem se, že stejnosměrná předmagnetizace je již 50 let stará a že byla opuštěna, protože byla objevena (omylem, zesilovač se rozkmital) předmagnetizace vysokofrekvenční.
 
Okamžitě se mechanická část magnetofonu přestěhovala z rámu od zrcadla na třicet milimetrů silné prkno z pelestě postele, mechanická část byla doplněna mnohými vylepšeními, vyčtenými z knihy „Elektroakustika“. Všechny poznatky vyčtené z knihy byly překonstruovány na naši kapsu a výrobní možnosti.
 

V knize jsem viděl i obrázky magnetofonových hlav profesionální konstrukce. Překonstruovali jsme jeden typ hlavy na naše možnosti (jak je patrné z dochovaného starého náčrtku je na obrázku), ovšem místo materiálu Permalloy, který jsme nemohli sehnat, jsme použili křemíkem legované transformátorové plechy (hrůza!!), snýtovali, další hrubá chyba a na soustruhu ve školních dílnách, se svolením vyučujícího, opracovávali. Naše počínání na soustruhu sledoval z povzdálí náš vyučující a když viděl naši nešikovnost s opracováváním velice tvrdých plechů, vyhodil nás od soustruhu a dokončil toroid sám.
 
V zesilovači přibyl oscilátor, který nechtěl za nic na světě kmitat (na rozdíl od zesilovače, který kmital velmi ochotně). Nakonec se podařilo oscilátor donutit ke kmitání, ale na slyšitelném kmitočtu. Pomocí zmenšování indukčnosti jsem zvyšoval kmitočet tak dlouho, až jsem jej přestal slyšet, což znamenalo kmitočet vyšší, než 20kHz. V té době jsem totiž skutečně slyšel 20kHz, to jsem měl k všeobecnému úžasu, změřeno na výstavě MEVRO. Ve VÚZORTu jsem po letech změřil na dávných záznamech, že oscilátor tehdy kmital přibližně na kmitočtu 23kHz.
 

Dnes se musím obdivovat, jak jsme zvládali tak obtížné nastavení bez jakýchkoli měřicích přístrojů a s minimální znalostí věci. Do dnešních dnů se dochoval negativ mechanické části magnetofonu zesilovače. Na osmnáctém obrázku vidíte mechanickou část magnetofonu při pohledu shora. Oba talíře jsou poškozeny odstředivou silou, jak se dále dočtete.
 
Z pravého talíře se pásek odvíjel přes napínací kladku, která ovládala pásovou brzdu pravého talíře. Pásek procházel přes mazací hlavu, tj. permanentní magnet ve tvaruU v krabičce. Krabička byla otočná, v jedné poloze se pásek dotýkal pólových nástavců magnetu a pásek se mazal. V druhé poloze byl magnet odvrácen od pásku a záznam se nemazal. Téměř. Mnoho záznamů se díky zapomnětlivosti poškodilo nebo zničilo. Kdo ví, nezmizel-li takto záznam prof. Bardfeldové. Pak pásek procházel přes univerzální hlavu a kladku setrvačníku na hřídel hlavního motoru, který uděloval pásku normalizovanou rychlost 762mm/s. Mezi navíjecím talířem a hřídelí hlavního motoru byla smyková dráha, která třením pásku o nalepenou plst, zamezovala vytahování pásku z hlavního motoru a tím změnu posuvné rychlosti. Navíc byla tato smyková dráha kolem osy pootočitelná, takže při přetržení pásku pružina vrátila smykovou dráhu zpět a kontakty odpojily oba motory. To bylo velmi důležité zařízení, protože naše slepky povolovaly velmi často a nezastavil-li se posuv pásku při přetržení okamžitě, vznikal při velké rychlosti pásku „zrzavý salát“.
 

Na tomto obrázku vidíte tutéž mechanickou část magnetofonu ze spodu. V levé horní části vidíte něco jako plechovku, to skutečně byla plechovka! Sloužila jako magnetické stínění rozptylových polí hlavního motoru. V pravé části nahoře je olověný setrvačník, odlévaný z maminčina kastrolu do prášku na nádobí, v domnění, že je to písek. Písek to nebyl a ve styku s roztaveným olovem to škaredě vybuchovalo. Roztavené olovo stříkalo na všechny strany a maminka se zlobila… V levé části dole je pohonný sériový motor levého navíjecího talíře s úhlovým třecím převodem. Černá krabice pod motorem je odrušovací kondenzátor. Asi uprostřed dole jsou vyrovnávací odpory mezi motory a vpravo je krabice s reléovou sadou k ovládání celé mechanické části magnetofonu. Tehdy se nám podařilo sehnat jen relé bez kontaktních per, které jsme proto byli nuceni vyrobit. Rozstříhali jsme plechovku na úzké pásky (maminčinými nůžkami na šití), ze kterých jsme „kontaktní pera“ vyrobili. Vlastní kontaktní materiály bývají ze vzácných kovů, aby se neopalovaly. Ty jsme neměli a tak železný plech z konzervy zastával i jejich funkci. Železný materiál se při spínání a rozpínání silně opaloval a tím vznikala značná nespolehlivost ovládání magnetofonu.
 

Tady máte možnost vidět čelní panel zesilovače bez krytu. Jen podle množství nastavovacích prvků si můžete utvořit představu, jak složité bylo ovládání zesilovače i mechanické části magnetofonu. Na čelním panelu bylo možno ovládat a sledovat téměř všechny důležité veličiny napětí i proudu při záznamu i snímání.
 

Tady je tentýž zesilovač zezadu. Úplně vlevo je síťový transformátor, vlastnoručně navíjený a počítaný, vedle tlumivka zdroje anodového napětí a za ní selenový usměrňovač ovládacího napětí 24V. Usměrňovací elektronka AZ1 stojí vedle tlumivky. Za oddělovacím plechem zdroje je elektronka oscilátoru EL3 (byla z výprodeje – levnější), vedle ní výstupní transformátor také vlastnoručně navíjený a počítaný. Úplně vpravo je koncová elektronka EBL21, která nahradila elektronku AL4 z maminčina rozhlasového přijímače. Předzesilovací elektronky AC2 jsou vzadu a nejsou vidět.
 
Typy elektronek jsem zaměňoval zcela bezostyšně. Zajímalo mne hlavně žhavící napětí, to jsem dodržel bez potíží. Dalším důležitým parametrem byla cena a zvláště oblíbené byly proto výprodejní typy. Dovedl jsem ještě dodržet předpětí řídící mřížky velikostí katodového odporu, k tomu stačil Ohmův zákon, který jsem již ovládal. Předpětí se dalo dokonce tatínkovým voltmetrem změřit!
 
Uměl jsem také spočítat i výstupní transformátor - počítal jsem jej jako síťový transformátor pro 25 Hz. Je překvapující, že takto počítané výstupní transformátory pracovaly dobře, pokud jste neměli přehnané nároky na přenos vysokých kmitočtů. Ale i to jsem se později naučil. Dosud drží první místo výstupní transformátor, který přenáší kmitočtové pásmo od 10Hz do 30kHz v toleranci ±1dB při přenášeném výkonu 10W. Zase jsem „poněkud“ odbočil!
 
Teď se zas vrátím a je tu trochu potíž s datováním. Ve vzpomínkách jsme byli s tímto ne zcela hotovým strojem na vánočním shromáždění školy. Podle data na dochovaném nosiči to bylo aleo rok později. Vzhledem k tomu, že o nic nejde, přikloním se k názoru, že vánoční shromáždění bylo 21. 12. 1953. Vede mne k tomu i to, že celý stroj byl ještě velice chatrné konstrukce a po cestě na Vinohrady se rozpadl.
 
Po příchodu do divadla, kde se shromáždění konalo, jsme stroj v kabině pro zvukové techniky opravili (jak jsme se tam vnutili už si nepamatuji). Pak jsme natáhli mikrofonní kabel z kabiny na jeviště k mikrofonu na smetákové holi. Základnu pro smetákovou hůl tvořila litinová plotýnka z elektrického vařiče. Celek byl dostatečně stabilní, dokud do mikrofonu nevrazila opona. Bohužel jsme špatně odhadli kudy se opona bude pohybovat a ta nám mikrofon shodila do orchestřiště. Mikrofon ten pád nepřežil.
 
Nebyli bychom to my, kdybychom se vzdali! Vypůjčili jsme si veliký divadelní reproduktor na odrazné desce alespoň metr krát metr a spustili jej po laně nad jeviště. Tento ohromný reproduktor jsme zapojili místo rozbitého mikrofonu a náš třídní orchestr zaznamenali. Není divu že je slyšet hlavně buben, tak ohromný reproduktor nemohl ani vyšší kmitočty zachytit.
 

Protože jsme musili velice šetřit páskem, přepsal jsem záznam našeho orchestru na desku z rentgenového filmu. To již byla v chodu řezačka na desky, která měla posuv řezací hlavy šroubem a dokázala řezat až devět drážek na milimetr.
 

I když dochovaná deska má strašlivou kvalitu, jsem šťasten, že se dochovala alespoň ta deska.
 
Po přepsání desky standardním hrotem do počítače (drážka na desce byla nahoře přece jen hladší), jsem zahájil zvukové úpravy. Nechal jsem odpočítat první, druhou a třetí harmonickou síťového kmitočtu a tím se odstranil brum. Pak jsem rozdělil pomyslně desku na tři části a na každé části zvlášť jsem nechal odpočítat šum. Spektrum šumu se totiž měnilo s tím, jak se ocelový záznamový nůž při řezání desky otupoval. Po časově náročné práci jsem s překvapením zjistil, že na konci záznamu je slyšet potlesk! Ten byl původně zcela maskován šumem drážky.
 
Dochovaná deska je řezaná do surového (nevyvolaného) rentgenového filmu ocelovým nožem, broušeným v ruce na brusce. Deska má průměr 223mm a 45ot/min.
 
V průběhu třetího ročníku, magnetofon začal opravdu hrát. Nelze doložit, jak hrál, to by se musil dochovat záznam z jiného stroje, který by zachytil zvuk našeho stroje. Jak ale vypadal záznam, to je již možno doložit přesně. Zachovaly se totiž záznamy nepředstavitelné dokumentární hodnoty. Ale nebudu předbíhat, povídání o tom si zaslouží samostatný příspěvek.
 

Milan Fügner