Někdy začátkem jara 1954 jsme se dohodli, že na konci školního roku musíme zase přinést magnetofon do školy. To už nám ale bylo sedmnáct některým i víc a tak nás napadlo, že by vyučující mohli mít dojem, že je snad špehujeme, nebo ještě něco horšího. Nevím kdo z nás přišel na nápad jít přímo za ředitelem Ing. Bobkem a požádat ho o souhlas s natáčením. V té době to byla od nás značná troufalost. Ale vždyť nás znal a učil nás elektrotechniku!
Tenkrát nám naše prosba nepřipadala nijak zvláštní a tak jsme o jedné velké přestávce zaklepali na dveře ředitelny. Ing. Bobek vyšel na chodbu a my jsme ho požádali o dovolení „něco“ si natočit. Ředitel na nás pátravě pohlédl přes brejle a zeptal se „K čemu Vám to bude?“ Nevím co to tehdy do mne vjelo a vyhrkl jsem „Abychom měli památku až budeme starý“. Dodnes si pamatuji na ten nepopsatelný výraz ředitelovy tváře a chvilku tíživého ticha než řekl „Tak dobře, ale musíte o tom vyučujícím říct“. Teď jsme asi zase my udělali nepopsatelný výraz tváře. Ředitel se pousmál a řekl „Tak ne, já jim to raději řeknu sám“. Poděkovali jsme a rychle zmizeli.
Teď mohu psát jen za sebe, že jsme si mysleli než přineseme magnetofon, všichni na to zapomenou a budeme to točit tajně, i když s vědomím ředitele. Jak jsem byl naivní, když jsem si myslel, že před vyučujícími utajíme tak obrovský hlučící stroj!
Poprvé jsme přinesli vysokofrekvenční magnetofon do školy dne 18. 6. 1954. O tom, že přineseme magnetofon do školy, věděli všichni spolužáci, protože k tomu, abychom mohli něco zaznamenat, byla nezbytná spolupráce celé třídy! Jarda Bernard opět vylezl na židli na lavici a připojil do krabice napájecí kabel. Kabel pak pokračoval po věšácích na šaty podél celé třídy, až do zadní lavice. V zadní lavici byl magnetofon umístěn stejně jako na obrázku z loňského roku. Tlustý mikrofonní kabel s lesklým stínicím opletením byl položen na zem, ve středním oddělení lavic. Všichni spolužáci si na tento kabel položili aktovky a cokoli, co mohlo lesklý kabel zamaskovat. Pro přesnost: po mnoha letech jsem zjistil, že to nebyl mikrofonní stíněný kabel, ale vysokonapěťový kabel pravděpodobně k napájení rentgenové lampy.
Krystalový mikrofon byl tradičně umístěn do otvoru pro kalamář (lahvička s inkoustem) a z vrchu byl mikrofon maskován psacími potřebami, event. kružítkem a trojúhelníky. Nesmíte si představovat dnešní miniaturní mikrofon, ten náš byl v dřevěném krytu vejčitého tvaru o průměru asi 50mm a délky nejméně 60mm. Takový mikrofon se těžko ukrývá!
Na rozdíl od předcházejícího roku, byl zesilovač (obr. 20) umístěn drze na poslední lavici a spolužáci sedící před zesilovačem, měli za úkol sedět tak těsně u sebe, aby za všech okolností zastínili pohled od katedry na zesilovač. Na čelním panelu zesilovače byl umístěn „modulometr“ (ručkový miliampérmetr), kterým bylo nutno úzkostlivě hlídat úroveň záznamového proudu. Dokud jsme modulometr neměli, nastavovali jsme záznamový proud odhadem! Modulometr bylo nutno úzkostlivě sledovat během záznamu a podle jeho údajů nastavovat zesílení záznamového zesilovače.
Protože modulometr měl malou citlivost, byla správná úroveň záznamového proudutehdy, když se ručička jen sem tam nepatrně pohnula od nuly! Sledujte ale úzkostlivě ručičku, když za katedrou hromuje vyučující!!Bylo to nesmírně psychicky vyčerpávající! Po každém záznamu jsem byl úplně propocený a nebýt v krátkých kalhotách, snad bych se uvařil.
V ten den 18. června 1954 jsme jako prvního zvěčnili zvukovým záznamem prof. Kodadu. Ten nás učil Elektrotechnologii. Zaznamenali jsme jeho výklad o zářivkách, tenkrát novince na našem trhu. Také nám předvedl jak svítí rtuťová výbojka. Záznam nebyl nijak zvlášť vzrušující.
Další hodinu jsme měli Organizaci s ing. Tuzarem. Bylo veliké zkoušení a vyvolán byl Jarda Fikrt, se kterým jsem pak o prázdninách jezdil s putovním kinem. Ing.Tuzar byl velice přísný a to už mi místy bylo při záznamu horko. Teprve ve čtvrtém ročníku, kdy byl ing. Tuzar naším třídním, jsme poznali, jaký to byl dobrák a vynikající člověk.
Nejděsivější záznam byl pořízen další hodinu při Elektrických strojích s ing. Jarolímem. Elektrické stroje byl můj milovaný předmět, téměř koníček, pokud ovšem po mně ing. Jarolím nechtěl matematické odvozování nebo nedej Bože nějaké rysy! Protože jsem věděl že budu vyvolán, připravil jsem se že až půjdu k tabuli, celé zařízení vypnu. To se také přesně tak stalo a já celkem klidně šel k stupínku. Sotva jsem podal ing. Jarolímovi svůj sešit uslyšel jsem že se magnetofon rozeběhl. Vyděsil jsem se! Dostal jsem nepopsatelný duševní stav naprostého zmatku, kdy jsem sice vnímal otázky ing. Jarolíma, ale nebyl jsem schopen odpovídat. Na tabuli jsem bez potíží napsal vše, dokonce i víc než ing. Jarolím chtěl, (je to v záznamu doloženo) ale popsat slovy o co jde – vyloučeno - naprosté okno!
|
|
Ing. Jarolím měl nekonečnou trpělivost, dokonce myslím, že věděl, proč jsem úplně mimo. Když asi uprostřed zkoušení došel pásek, to se nedalo cvičeným uchem přeslechnout, vrátil se mi dar výmluvnosti. Snad tedy díky tomu, že došel pásek, jsem byl zachráněn. Na obrázku příslušného řádku z mé žákovské knížky si můžete přečíst, jakou známku jsem za svůj výkon obdržel.
Protože jsme spotřebovali všechen pásek na záznamy, museli jsme sestříháním záznamů získat pásek na další záznamy. Když jsme tedy po vyučování přinesli magnetofon domů, začali jsme stříhat. Nikdo z vás si nemůže představit, pokud to sám nezkusil, jakou práci dá na pásku najít přesně místo střihu, stříhnout magnetofonový pásek nůžkami a poté slepit lepidlem. Ke stříhání pásku mají být speciální bronzové nemagnetické nůžky. Ty jsme samozřejmě neměli a tak maminčiny zmagnetované nůžky na šití, které jsme používali, zanechaly na každém střihu „lupanec“- slyšitelnou ránu. Protože náš magnetofon nesnímal dobře nízké kmitočty, neslyšeli jsme ty „lupance“ a teprve dnes při snímání starých záznamů na profesionálním stroji, jsou ty „lupance“ slyšet. Ale nebojte se, na počítači jsem ty „lupance“ odmazal.
Stříhání pásků byla „týmová“ práce – bráchové (bratři Iblové) měli úžasnou paměť a dopředu věděli, kde by bylo dobré střihnout. Vystříhané kousky pásku se zas slepovaly do kotouče a to byl pro nás materiál pro další záznamy.
|
|
Záznam z hodiny Elektrotechnologie se dočkal ještě jednoho střihu. Když jsme celá třída díky prof. Kodadovi dostali na vysvědčení ze třetího ročníku dvojku z chování (viz úvodní část mého vysvědčení), sestříhali jsme záznam znovu tak, aby prof. Kodada mluvil nesmysly. Originál záznamu nebylo kde okopírovat a tak jsme sestříhali originál záznamu opět maminčinými nůžkami. Je velice obtížné sestříhat záznam tak, aby se to nepoznalo a vzhledem k našim zkušenostem, se to pozná na první poslech. Jenže tím druhým střihem originálu došlo k nevratnému poškození záznamu, takže můžete slyšet pouze ten druhý sestřih originálu.
A tak dne 24. června 1954, jsme opět přinesli magnetofon do školy. To jsme již měli praxi s instalací stroje a všechno šlo podezřele snadno. Vůbec ten den jsme měli takové štěstí, jaké se snad dá přirovnat jen k výhře ve Sportce.
Chtěli jsme natočit našeho třídního, prof. Ing. Tvrzského při hodině Mechaniky. Ing. Tvrzský byl takový dobrák, že pomocí „zmizíku“ (chemický přípravek na likvidaci inkoustových zápisů) likvidoval nevhodné záznamy v Třídní knize, které by mohly někomu z nás ublížit. Jenže místo něj přišel na hodinu prof. Lebeda. Třídní zvědové tu zprávu přinesli tak včas, že spolužáci stihli vyndat mikrofon z kalamáře a postavit přímo na katedru! To jsme již věděli, že prof. Lebeda je člověk s mimořádným smyslem pro humor a že ten mikrofon jej nevyvede z míry.
Náš odhad byl přesný a prof. Lebeda již z dálky komentoval přítomnost mikrofonu velice přátelsky a začal si osvěžovat ve své paměti naše jména. Učil nás totiž matematiku před dvěma lety.Během „osvěžování paměti“ vstoupil do třídy náš třídní ing. Tvrzský a s dovolením prof. Lebedy začal řešit důležité třídnické záležitosti. Při tom si zcela jasně všimnul mikrofonu na katedře. Náš třídní přišel ještě jednou, aby nás upozornil, že dostaneme ředitelskou důtku a abychom tedy nikam neodcházeli!! Nebyla to podivná náhoda, že dostaneme důtku zrovna když máme magnetofon ve škole?
I když jsme věděli, že bude nějaký průšvih za to, že jsme se z exkurse do žárovkárny v Tesle Hloubětín nevrátili do školy, ředitelskou důtku jsme nečekali. Ostatně nečekal ji ani náš třídní, který se za nás v konferenci bil.
Jenže co teď! Dostal jsem panickou hrůzu- ředitelská důtka a magnetofon ve škole i když s vědomím ředitele… Chtěl jsem magnetofon zabalit, ale k mému překvapení se celá třída proti tomu rázně postavila, že se nic uklízet nebude a důtka se natočí! Klepal jsem se jako osika, ale připravil jsem si na ředitelskou důtku náš poslední, asi desetiminutový, kotouč pásku. V magnetofonu běžel zatím pásek, na který se zaznamenával prof. Lebeda, ale na ten se už jistě důtka nevejde. Ale kdy mám pásky vyměnit, když prof. Lebeda tak krásně mluví! Byl jsem v takovém stressu, že se pot ze mne jen lil.
Najednou stál na stupínku ředitel s naším třídním a prof. Lebeda odcházel! Ani jsem nezaregistroval, kdy spolužáci přemístili mikrofon z katedry do kalamáře. Opět se projevila spolupráce celé třídy, bez které by se záznamy v žádném případě nedaly uskutečnit. Stopnul jsem magnetofon a bleskově jsem vyvlékal nedoběhnutý pásek z magnetofonu. Když se podíváte na obrázek 18, zjistíte, že to nebylo vůbec snadné nedoběhnutý pásek rychle vyvléknout z dráhy plné kladiček. To již ředitel ing. Bobek na stupínku hromoval na Petra Karlovského (jednoho z vynikajících studentů), který nechodil na tělocvik, protože nebyl omylem zapsán do seznamu. Je přeci pod důstojnost sedmnáctiletého muže chodit někam, kam ho zapomněli napsat! Jenže Petr byl také jedním z těch, kteří zakrývali svým tělem zesilovač na lavici a teď musil vstát!! Hrůza mne obcházela a já pod lavicí zavlékal nový kotouč pásku do magnetofonu. Povedlo se, kotouč pásku se při zavádění do stroje nerozsypal (to byla nejhorší věc, co by se mohla přihodit) a podařilo se i stroj zapnout (při zapínání totiž motory strašně zabručely). To je také vysvětlení, proč nemá ředitelská důtka začátek. Třesoucí rukou jsem nastavoval regulátor záznamového proudu, aby se ručička modulometru jen sem tam malinko pohnula při nejhlasitějším hromování ředitele.
Když už ředitel přestal silně hromovat, odvážil jsem se pohlédnout na stupínek. Za zády ředitele na mne zoufale gestikuloval náš třídní, abych stroj vypnul, protože až na stupínku bylo magnetofon slyšet! Dělal jsem že nevidím a strachy se potil. Když pak důtka skončila a ředitel odešel, třesoucí se rukou jsem magnetofon vypnul.
Náš třídní prof. Ing. Tvrzský ihned po odchodu ředitele řekl „Jak jste si mohl dovolit zaznamenávat ředitelskou důtku, vždyť magnetofon bylo na stupínku slyšet a dokonce se i stupínek otřásal asi z nevyvážených rotujících hmot magnetofonu“ (byl to strojař a tedy okamžitě věděl proč se stupínek chvěje). Já nebyl schopen mluvit, ale Jarda Bernard vstal a důstojným hlasem vysvětlil, že jsme se ředitele dovolili. Ing. Tvrzský na to řekl „Jestliže jste se dovolili, to je jiná, tak to převiňte a pusťte“. Já polykal naprázdno, ruce se mi třásly, vyvlékl jsem nedoběhnutý pásek, přehodil oba kotouče (náhon motorem měl jen jeden talíř) a začal převíjet. Strašně jsem spěchal a protože sériový motor na navíjecím talíři opravdu měl nejvyšší otáčky dané jen zatížením, rozeběhl se tedy do vysokých otáček, když jsem tak spěchal a ručně pásek nepřibrzďoval. Najednou strašná rána - po třídě létaly kusy roztrženého talíře a mraky ve vzduchu létajícího pásku. Katastrofu zdokumentovala fotografie čís.18. pořízená ale až doma. Okamžitě nastoupil HIFIK a spoušť jsme téměř bleskově zlikvidovali. Nenašli jsme jen asi deseticentimetrový kousek pásku a proto v důtce neuslyšíte slovo CHCETE ale jen…TE. Pásek jsme poslepovali, náš třídní si sedl na zadní lavici, kde byl magnetofon a s úsměvem poslouchal ředitelskou důtku.
Pak zazvonil konec hodiny, prof. Ing. Tvrzský odešel a já teprve teď přicházel k sobě. Najednou se rozlétly dveře třídy, vešel ing. Javorský (učil nás Elektrotechniku na začátku druhého ročníku) s ním asi další tři vyučující a řekl „Prý máte natočenýho starýho, tak to pusťte“. Nevím jak to bylo dál, já byl jak ve snách…
Když jsem pak doma v klidu poslouchal ředitelskou důtku, zdálo se mi, že je v pauzách, kdy by mělo být ticho, slyšet na školní chodbě jakýsi hlasitý hovor a dupot. Náhodou jsem pak mluvil s jedním spolužákem z paralelky, tj. 3.B, který tvrdil, že měli mít hodinu Elektrotechnologie s prof. Kodadou, tím, který nám prosadil tu dvojku z chování. Když dlouho nešel, opatrně vyšli zvědové a přistihli prof. Kodadu, jak klečí u dveří naší třídy a klíčovou dírkou poslouchá ředitelskou důtku. Když prof. Kodada zpozoroval, že se na něj dívá několik studentů, způsobil menší rámus, který se kupodivu do záznamu dostal. Budete-li velice pozorně naslouchat, také ten hluk uslyšíte. Není to ověřená příhoda, ale ten hlas je opravdu velice podoben prof. Kodadovi.
Záznam prof. Lebedy byl trochu sestříhán hned tentýž den, ale byla vystříhána jen místa, kde bylo víceméně ticho. Dalšího malého střihu se dočkal záznam až při digitalizaci, ale opět jen na místech se špatnou srozumitelností a tam, kde se nic neděje.
Zato záznam ředitelské důtky nemá ani jediný režijní zásah, krom nechtěného při havárii stroje hned ve škole. Ani při digitalizaci záznamu nedošlo k jakékoli úpravě střihem. Velikost ŘEDITELSKÉ DŮTKY to prostě nedovoluje!! Na záznamu ředitelské důtky je ještě jedna zajímavost. Na pásek, který jsem použil k záznamu důtky, jsem se před tím doma pokoušel přepsat z první československé dlouhohrající desky (technický název „deska s úzkou drážkou“ poté známá jako LP) symfonickou báseň Blaník od B. Smetany. Neměl jsem v té době gramofon s 33ot/min. a ani safírový snímací hrot speciálně pro tyto desky. To mne ovšem nemohlo odradit!
Upravil jsem odstředivý regulátor otáček u tehdy běžného gramofonu na standardní desky tak, že byl schopen udržet i 78 ot./min pro standardní desky, i33 a 1/3 ot./min. pro dlouhohrající desky. Nebylo to ovšem zadarmo, regulátor teď neudržel pořádně ani jedny otáčky a zvuk „kňoural“.
Místo safírového snímacího hrotu jsem použil žiletkou seříznutou sirku. Přesto to hrálo! Tímto zařízením jsem tedy přepsal Blaník na pásek, potěšil se tím, že to jde a pásek použil pro záznam ředitelské důtky. Při záznamu důtky se záznam Blaníku mazal, ale v momentě, kdy záznam důtky skončil, pokračoval před tím zaznamenaný Blaník. Kdybych chtěl za důtku střihnout krátký hudební motiv, dalo by to značnou práci. Tady opět náhoda slavila vítězství.
Budete-li poslouchat pozorně uslyšíte nejen „kňourání“ zvuku hudby, ale i hluk násilím brzděného gramofonového motorku. Ale že ta sirka nehraje špatně?
Na celou příhodu jsem zapomněl, až jedno odpoledne zazvonil telefon. Ohlásil se ing. Struska z VÚZORT. Doslechl se, že jsem zkonstruoval magnetofon a že by ve VÚZORT ten magnetofon rádi viděli. Trochu jsem lapal po dechu, ale dohodli jsme se na datu i času a v uvedenou dobu jsem dovláčel magnetofon do VÚZORT. Co bylo ve VÚZORT popisuji ve zvláštní povídce, tady jen krátce sdělím, že jsem magnetofonem zcela šokoval všechny odborníky. V tu dobu prý obíhal technický náměstek ředitele všechny laboratoře se slovy „Pojďte se rychle podívat, co taky může hrát“. Všichni, kteří byli tehdy přítomni i po čtyřiceti letech na to zděšení s úsměvem vzpomínají. Jenže to byli vúzorťáci, ti se neposmívali, ale naopak zahrnuli mne tolika informacemi a radami, co se vzdorujícím oscilátorem, jak nastavit záznamové a snímací korekce kmitočtového pásma, až mi šla hlava kolem. Když jsem odcházel, loučil se se mnou ing. Struska slovy „Doufám, že se brzy uvidíme“.
|
