Moje objevené “Ameriky”

 

Jiří se seznamuje s prací - Pohanské pudy vlečných lan - Nevděčné chování dvojskifu - Ti, kteří člun vlekou, a ti, kteří se v něm vezou - K čemu lze použít milenců - Podivné zmizení starší dámy - Čím větší spěch, tím menší rychlost - Být vlečen děvčaty: napínavý zážitek - Zmizelo zdymadlo aneb začarovaná řeka - Hudba - Zachráněni!
 

Teď, když jsme měli Jiřího, přidělili jsme mu hned práci. Není třeba se zmiňovat o tom, že se mu do ní vůbec nechtělo. Vykládal nám, že těžce pracoval v City. Harris, který má tvrdou povahu a nemá sklon k soucitu, řekl:

“Teď zase pro změnu budeš těžce pracovat na řece. Změna člověku prospívá. Ať už jsi venku!”

Svědomí - i když to bylo Jiřího svědomí - mu nedovolilo, aby měl námitky, poznamenal jen, že by snad bylo pro něho lépe, kdyby zůstal v člunu a připravil svačinu, zatímco Harris a já bychom člun vlekli, protože příprava svačiny je práce namáhavá a Harris i já vypadáme unaveně. Odpověděli jsme mu tím, že jsme mu podali vlečné lano. Vzal je a vystoupil na břeh.

Vlečné lano má do sebe cosi podivného a nevysvětlitelného. Stočíte je s takovou trpělivosti a péčí, s jakou skládáte nový pár kalhot, a když je za pět minut zvednete, je z něho příšerná, duši pobuřující motanice.

Nechci se vás dotknout, ale jsem pevně přesvědčen, že kdybyste vzali obyčejné vlečné lano, natáhli je rovně přes pole a obrátili se k němu na třicet vteřin zády, shledali byste, až byste se zase otočili, že se proměnilo v hromádku uprostřed pole, že se zkroutilo, nadělalo na sobě uzly, ztratilo oba konce a je samá smyčka. Nezbylo by vám než usednout do trávy a za neustálého proklínání lano nejmíň půl hodiny rozmotávat.

To je mínění o vlečných lanech jako takových. Mohou být ovšem čestné výjimky. Neříkám, že nejsou. Mohou být vlečná lana, která jsou pýchou svého povolání - svědomitá, spolehlivá vlečná lana, lana, která si nepředstavují, že jsou háčkováni, a nesnaží se udělat ze sebe háčkovanou pokrývku na postel ve chvíli, kdy je necháte o samotě. Říkám, že mohou být taková lana, a upřímně doufám, že jsou. Ale ještě jsem takové lano neviděl.

Zmíněné vlečné lano jsem položil do člunu sám, než jsme dopluli k zdymadlu. Harris se ho nesměl ani dotknout, protože je nedbalý. Pomalu a opatrně jsem je stočil do osmičky, uprostřed svázal, přeložil na polovic a opatrně jsem je položil na dno člunu. Harris je vědecky zvedl a dal je Jiřímu do ruky. Jiří lano pevně uchopil, držel je daleko od sebe a začal je rozvíjet, jako by rozbaloval novorozeně z plenek. Dříve než odvinul dvanáct yardů, podobala se ta věc špatně udělané rohožce.

Je to vždycky tak a ve spojení s tím se odehraje vždycky stejná scéna. Muž na břehu, který se snaží lano rozmotat, myslí, že to zavinil ten, kdo je svinoval. A když si nějaký muž na řece něco myslí, nenechá si to pro sebe.

“Co jsi z toho vlastně chtěl udělat? Rybářskou síť? Tys to ale pěkně zamotal! Nemůžeš lano pořádně svinout, ty hlupáku?” nepřestává nadávat za divokého zápasu s lanem. Položí je na navigaci, běhá kolem a snaží se najít konec.

Naproti tomu muž, který lano svinul, si myslí, že jedinou příčinou zmatku je muž, který se snaží lano rozvinout.

“Když jsi je vzal do ruky, bylo v pořádku,” zvolá pohrdavě. “Proč nemyslíš na to, co děláš? Všechno jen odflinkneš. Ty bys zašmodrchal i popravčí kůl, jak tě znám.”

A mají na sebe takovou zlost, že by jeden druhého nejraději na tom lanu pověsil. Uplyne deset minut a první muž vyrazí výkřik a zešílí, tančí po lanu a snaží se je narovnat tím, že je chytí, kde ho právě napadne, a začne tahat. Samozřejmě že se lano ještě víc zamotá. Druhý muž vyleze z člunu a jde mu na pomoc, pletou se jeden druhému do cesty a překážejí si. Oba chytí stejný kus lana, každý táhne jiným směrem a ani jeden z nich nedovede pochopit, kde se lano vlastně zachytilo. Konečně lano rozmotají, otočí se a zjisti, že člun uplaval a míří přímo k jezu.

Sám jsem byl jednou svědkem takové příhody. Bylo to u Boveney, jednoho celkem větrného rána. Pluli jsme dolů po proudu, a když jsme vyjeli ze zatáčky, spatřili jsme na břehu dva muže. Hleděli na sebe s tak zmateným a bezmocně nešťastným výrazem, jaký jsem na žádné lidské tváři ani předtím, ani potom nikdy neviděl. Drželi dlouhé vlečné lano a bylo zřejmé, že se něco přihodilo, proto jsme zpomalili a zeptali se jich, co se stalo.

“Uplaval nám člun,” odpověděli nedůtklivě. “Jen jsme vystoupili, abychom rozmotali vlečné lano, a než jsme se stačili ohlédnout, člun byl pryč.”

Zdálo se, že jsou nemile dotčeni chováním svého člunu. Zřejmě je považovali za neslušné a nevděčné.

Našli jsme uprchlíka o dvě míle níž, zachyceného v rákosí, a přivlekli jim ho zpět. Vsadím se, že celý týden mu nedali další příležitost k útěku.

Nikdy nezapomenu na ty dva muže, jak pobíhali po břehu s lanem v ruce sem tam a hledali svůj člun.

U řeky je člověk svědkem mnoha podivných příhod, spojených s vlečením lodi. Často uvidíte dva muže, kteří vlekou člun a rázně kráčejí vpřed. jsou zabráni do živé rozmluvy, zatímco muž ve člunu sto yardů za nimi na ně marně křičí, aby se zastavili, a v zoufalství zuřivě mává vesly. Něco se stalo, buď se ulomilo kormidlo, nebo z člunu vypadl hák, nebo mu spadl do vody klobouk a rychle plyne po proudu. Volá na ně, aby se zastavili - zpočátku mírně a zdvořile.

“Hej, zastavte na minutu, ano?” křičí bodře. “Spadl mi do vody klobouk.”

Potom: “Hej! Tome - Dicku! Neslyšíte?” tentokrát už jeho volání není tak přívětivé.

Potom: “Hej! Aby hrom do vás, vy bezhlaví pitomci! Hej! zastavte! Ach vy = `

Poté vyskočí, pobíhá po člunu sem tam, řve, až zrudne, a proklíná celý svět. A kluci na břehu se zastavují, pošklebuji se mu a házejí na něho kamení, když je míjí, vlečen rychlostí čtyř mil za hodinu, a nemůže vystoupit.

Mnoha nesnázím tohoto druhu by bylo možno se vyhnout, kdyby si ti, kteří člun vlekou, neustále připomínali, že vlekou, a častěji se ohlíželi, aby zjistili, jak se daří muži v člunu. Nejlepší je, když člun vleče jedna osoba. Jsou-li u toho dva, povídají si a zapomenou, že vlekou, a člun sám, který za těchto okolností klade jen malý odpor, není s to, aby jim to připomněl.

Jako příklad toho, jak dokonale zapomnětlivou se může stát dvojice u vlečného lana, vypravoval nám Jiří, když jsme po večeři o té věci hovořili, velmi zajímavou příhodu.

On a ještě jiní tři muži se jednoho večera plavili od Maidenheadu proti proudu na důkladně naloženém člunu. Kousek nad cookhamským zdymadlem spatřili kráčet mladíka a dívku po navigaci. Byli zabráni v zřejmě zajímavou a napínavou rozmluvu. Mezi sebou nesli lodní hák a k tomuto lodnímu háku bylo přivázáno vlečné lano, které se táhlo za nimi a jehož konec byl ve vodě. Po člunu nebylo ani vidu ani slechu. Na tom vlečném lanu musel být kdysi přivázán člun, to bylo jisté. Ale co se s ním stalo a jaký příšerný osud potkal jej a ty, kteří byli v něm, bylo zahaleno tajemstvím. Ať to však bylo cokoliv, mladou dámu a pána u lana to nikterak nevyrušovalo. Měli lodní hák, měli lano a to patrně bylo vše, co považovali pro svou práci za nezbytné.

Jiří užuž chtěl na ně zavolat a vyburcovat je, avšak náhle dostal skvělý nápad, a tak na ně nezavolal. Místo toho vzal hák, zachytil jím konec lana a vtáhl je do lodi. Jiřího kamarádi na něm udělali kličku, navlékli ji na stěžeň, potom uklidili vesla, sedli si na záď a zapálili si dýmky.

A ten mladý muž a ta slečna vlekli ty čtyři hromotluky a těžkou loď proti proudu až do Marlow. Jiří prohlásil, že nikdy neviděl v jediném pohledu soustředěno tolik hlubokého smutku, jako když u zdymadla ti dva mladí lidé pochopili, že poslední dvě mile táhli nepravou loď. Jiří měl dojem, že mladý muž by se byl na ně asi hrubě obořil, kdyby nebylo zmírňujícího vlivu něžné dívky po jeho boku.

Dívka se vzpamatovala z překvapení první, spráskla ruce a zděšeně vykřikla:

“Ach Jindřichu, kde je tetička?”

“Našli někdy tu starou dámu?” zeptal se Harris. Jiří odpověděl, že neví.

Jiří a já jsme jednou u Waltonu byli svědky jiného příkladu nebezpečného nedostatku shody mezi vlekoucím a vlečeným. Bylo to v místech, kde se navigace mírně svažuje k vodě. Tábořili jsme na protějším břehu a pozorovali okolí. Náhle se objevil na obzoru malý člun, vlečený úžasnou rychlostí silným koněm, na němž seděl maličký chlapec. V člunu leželo v různých polohách pět ospalých a odpočívajících mužů. Obzvlášť ospale vypadal muž u kormidla.

“Rád bych věděl, co by se stalo, kdyby zatáhl za nesprávné lano,” zabručel Jiří, když nás míjeli. A vtom to ten muž udělal a člun narazil na břeh s takovým rámusem, jako když se trhá čtyřicet tisíc lněných prostěradel. Dva muži, koš a tři vesla okamžitě vyletěli na levé straně člunu a octli se na břehu, za půldruhé vteřiny nato dva další muži vyletěli na straně pravé a zůstali sedět mezi lodními háky, plachtami, plátěnými vaky a láhvemi. Poslední muž pokračoval v jízdě ještě asi dvacet yardů a potom vyletěl hlavou napřed.

Zdálo se, že se člunu jaksi ulehčilo. Plul nyní mnohem snadněji.

Chlapec pobízel svého oře křikem ke klusu. Muži se posadili a dívali se jeden na druhého. Trvalo několik vteřin, než si uvědomili, co se jim přihodilo, ale jakmile to pochopili, ihned začali bujaře křičet na chlapce, aby zastavil. Ten však byl příliš zaměstnán koněm, proto neslyšel, a my jsme se dívali, jak za ním utíkají, dokud nezmizeli v dálce.

Nemohu říci, že by mě tato příhoda zarmoutila. Naopak, přál bych si jenom, aby všichni mladí blázni, kteří tímto způsobem dávají vléci své čluny - a je jich hodně -, měli stejnou smůlu. Nejenže vydávají v nebezpečí sebe, ale jsou nebezpeční a na obtíž všem lodím, s nimiž se setkají. Při rychlosti, jakou se pohybují, je nemožné, aby se někomu vyhnuli anebo aby se někdo vyhnul jim. Jejich lano se zachytí o váš stěžeň, převrhne vás nebo zasáhne někoho na člunu a buď ho hodí do vody, nebo mu rozřeže obličej. V takovém případě je nejlíp pevně stát a být připraven držet takové lidi daleko od sebe koncem stěžně.

Ze všeho, co nějak souvisí s vlečením lodi, není nic tak vzrušující, jako dát se vléci děvčaty. To je zážitek, který by si nikdo neměl dát ujít. Je k tomu třeba tří dívek: dvě drží lano a třetí běhá kolem nich a hihňá se. Obyčejně začnou tím, že se zamotají do lana. Lano se jim ovine kolem nohou. Musí se posadit na zem a jedna druhou vymotat. Potom se jim lano zadrhne kolem krku a málem se uškrtí. Konečně je narovnají, hned na začátku se rozběhnou a táhnou loď velice nebezpečnou rychlosti. Když uběhnou sto yardů, jsou přirozeně bez dechu, znenadání se zastaví, sednou si na trávu a dají se do smíchu a vaše loď zamíří doprostřed proudu a otočí se, dřív než si uvědomíte, co se stalo, anebo než se vám podaří chopit se vesel. Potom vstanou a jsou překvapeny.

“Jéje, podívejte se,” zvolají, “on zajel rovnou doprostředka.” Chvíli táhnou pěkně rovnoměrně, načež náhle jednu napadne, že si musí vyšpendlit sukni. Proto dívky zpomalí rychlost a loď najede na mělčinu.

Vyskočíte, odrazíte loď od břehu a křičíte na ně, aby se nezastavovaly.

“Co chcete?” odpovídají vám křikem. “Nezastavujte se!” řvete.

“Co nemáme dělat?”

“Nezastavujte se - jděte dál - jděte dál!”

“Emilie, jdi se jich zeptat, co chtějí,” řekne jedna a Emílie se vrátí, aby zjistila, co se děje.

“Co chcete?” zeptá se. “Stalo se něco?”

“Ne,” odpovíte, “všechno je v pořádku. Jenom jděte dál, rozumíte? - Nezastavujte se.”

“Proč se nemáme zastavovat?”

“Poněvadž nemůžeme kormidlovat, když se pořád zastavujete. Musíte přece udržovat loď v pohybu.”

“Co udržovat?”

“No - loď musíte udržovat v pohybu.” “Ach tak, řeknu jim to. Děláme to dobře?”

“Děláte to velice pěkně, opravdu, jenom se nezastavujte.” “Vůbec to není těžké. Myslela jsem, že to bude dřina.”

“Ba ne, je to docela jednoduché. Musíte táhnout stejnoměrně, to je vše.”

“Rozumím. Podejte mi můj červený šál, je pod poduškou.” Najdete šál, podáte jí ho a zatím se vrátí druhá, že prý by také chtěla šál, a pro všechno vezme s sebou i Mariin, ale Marie ho nechce, tak ho zase přinesou zpět a místo něho chtějí hřebínek. Uplyne nejmíň dvacet minut, než se opět chopí lana a než vyrazí, ale v nejbližší zatáčce uvidí krávu, musíte vystoupit z lodi a odehnat jim krávu z cesty.

Když táhnou loď děvčata, ani chvilku se nenudíte.

Jiří za chvíli lano rozmotal a táhl nás stejnoměrně do Penton Hooku. Tam jsme projednali důležitou otázku táboření. Rozhodli jsme se, že té noci budeme spát v člunu, a buď že se uložíme už teď, anebo až za Stainesem. Bylo však příliš brzo pomýšlet na odpočinek, vždyť slunce ještě nezapadlo, proto jsme se usnesli, že pojedeme rovnou k Runnymeadu, tři a půl míle dál. Je tam klidný, lesy lemovaný úsek řeky, kde bude možno klidně přenocovat.

Později nás však všechny mrzelo, že jsme nezůstali v Penton Hooku. Veslovat tři nebo čtyři míle proti proudu časně ráno je maličkost, na konci dlouhého dne je to však dřina. Těch několik posledních mil nemáte zájem o krajinu. Nemluvíte a nesmějete se. Urazíte půl míle a myslíte, že jste urazili dvě. Nechce se vám ani věřit, že jste teprve tam, kde jste, napadne vás, že máte špatnou mapu, a když s největší námahou urazíte vzdálenost, která vám připadá alespoň desetimílová, a zdymadlo se stále ještě neobjevuje, začínáte se vážně obávat, že ho někdo ukradl a utekl.

Pamatuji se, jak jsem jednou na řece strašně ztroskotal (myslím to obrazně). Vyjel jsem si s mladou dámou - sestřenicí z matčiny strany - a pluli jsme po proudu do Goringu. Bylo už dost pozdě a my jsme pospíchali, abychom tam už byli - alespoň ona pospíchala. Bylo půl sedmé, když jsme dorazili k Bensonovu zdymadlu. Stmívalo se a sestřenice začínala být neklidná. Do večeře prý musí být doma. Odpověděl jsem, že totéž bych si přál i já, a vytáhl jsem mapu, abych přesně určil, jak to máme ještě daleko. Viděl jsem, že k nejbližšímu zdymadlu - to jest wallingfordskému - je půl druhé míle a odtamtud pět mil do Cleevu.

“To je dobré,” řekl jsem. “Nejbližším zdymadlem projedeme před sedmou a pak už zbývá jen jedno.” Usadil jsem se a začal rázně vesIovat.

Minuli jsme most a brzy poté jsem se zeptal, jestli už vidí zdymadlo. Odpověděla, že nikoliv, že žádné zdymadlo nevidí. Řekl jsem “Ach!”, a vesloval dál. Když uběhlo pět minut, znovu jsem ji požádal, aby se rozhlédla.

“Ne,” odpověděla, “nikde ani stopy po nějakém zdymadle.” “Poslouchej - poznala bys vůbec zdymadlo, kdybys je viděla?” zeptal jsem se nesměle, nechtěje ji urazit.

Ta otázka ji však neurazila. Pokrčila rameny a řekla, abych se raději podíval sám. Položil jsem tedy vesla a rozhlédl se. Stmívalo se a před námi ležela na délku jedné míle rovně tekoucí řeka a po zdymadle ani památky.

“Nemyslíš, že jsme zabloudili?” zeptala se má společnice. Odpověděl jsem, že nevím, jak by to bylo možné, podotkl jsem však, že jsme se asi dostali do proudu a že míříme k jezu.

Tato domněnka ji nijak nepotěšila a dala se do pláče. Tvrdila, že se oba utopíme a že je to trest za to, že si vyjela se mnou. Namítl jsem, že by to byl příliš krutý trest, ale má sestřenice na to měla jiný názor a vyslovila naději, že brzy bude po všem.

Snažil jsem se ji uklidnit a celou věc vysvětlit. Řekl jsem, že zřejmě jsem nevesloval tak rychle, jak jsem se domníval, ale teď že už brzy dojedeme k zdymadlu; a vesloval jsem další míli.

Potom jsem sám začal být nervózní. Znovu jsem se podíval na mapu. Půl druhé míle pod Bensonovým zdymadlem bylo zřetelně označeno wallingfordské zdymadlo. Byla to dobrá, spolehlivá mapa a kromě toho jsem se na zdymadlo sám pamatoval. Projel jsem jim dvakrát. Kde jsme? Co se s námi stalo? Začal jsem se domnívat, že je to sen, že ve skutečnosti spím v posteli, za minutu se probudím a řeknou mi, že je deset pryč.

Zeptal jsem se sestřenice, jestli si nemyslí, že je to sen, a ona odpověděla, že mi právě chtěla položit tutéž otázku. Pak jsme uvažovali o tom, jestli oba spíme, a jestliže ano, kdo z nás je skutečná osoba, která sní, a kdo z nás je pouhý sen. Bylo to velice zajímavé. Přesto jsem vesloval dál; zdymadlo se stále neobjevovalo a řeka byla čím dál tím ponuřejší a tajemnější pod houstnoucími stíny noci a věci kolem začínaly vypadat začarovaně a příšerně. Myslel jsem na skřítky a zlé víly a na bludičky a na ty darebné ženštiny, které sedí celou noc na skále a lákají lidi do vírů, a tak. Litoval jsem, že jsem během svého života nebyl lepší a že jsem se nenaučil víc kostelních písní. A uprostřed těchto úvah jsem zaslechl blahoslavený nápěv písničky Už je z toho venku, špatně hraný na harmoniku. Věděl jsem, že jsme zachráněni.

Nejsem zvláštntm obdivovatelem zvuků harmoniky, ale ach! Jak se nám oběma ta hudba zdála být tenkrát krásná - daleko, daleko krásnější než hlas Orfeův nebo loutna Apollónova nebo něco podobného. Být to nebeská hudba, byli bychom se při duševním stavu, v němž jsme se octli, strašně poděsili. Duši jímající, přesně zahranou hudbu bychom byli považovali za znamení z onoho světa a byli bychom se vzdali veškeré naděje. Ale ve zvucích odrhovačky Už je z toho venku, křečovitě vyrážených z dýchavičné harmoniky a plných bezděčných variaci, bylo cosi obzvláště lidského a uklidňujícího.

Sladké zvuky se blížily a loďka, z níž vycházely, se brzy octla vedle nás.

Byla v ní společnost venkovských chlapců a děvčat, kteří si vyjeli při měsíčku. (Měsíc nesvítil, ale za to oni nemohli.) V životě jsem neviděl roztomilejší a příjemnější lidi. Zavolal jsem na ně a zeptal se, jestli by mi nemohli ukázat cestu k wallingfordskému zdymadlu. Vyložil jsem jim, že to zdymadlo hledám už dvě hodiny.

“Wallingfordské zdymadlo!” podivili se. “Propánakrále, pane, to už je přes rok zrušeno. Wallingfordské zdymadlo už neexistuje, pane. Jste blízko Cleevu. Podrž mě, Bille, ten pán hledá wallingfordské zdymadlo!”

Nikdy mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Byl bych jim rád padl kolem krku a žehnal jim, ale proud tu byl příliš silný, a tak to nešlo. Musel jsem se tedy spokojit s chladně znějícími slovy díků.

Děkovali jsme jim znovu a znovu a opakovali, že je krásná noc a že jim přejeme příjemnou vyjížďku, a myslím, že jsem je pozval, aby mě navštívili a strávili u mne týden, a má sestřenice je ujišťovala, že její matka by je ráda poznala. Zazpívali jsme Sbor vojáků z Fausta a nakonec jsme se přece jen dostali domů včas k večeři.