O věcech posledních


 

 
Kamarádovi zemřela žena. Když jsem se s ní s ostatními v Obřadní síni v Praze Motole loučil, honily se mi hlavou myšlenky, o tom, že občas v životě nastávají situace, kdy není nijak snadné naplnit podmínku, jak prožít spokojený život, a o které bych se tu rád podělil.
 

 
 

  • To snad nejhorší, co může člověka potkat, je bezmoc
     
    Vybavila se mi myšlenka, kterou v nějakém rozhovoru vyslovil Arnošt Lustig, jak hrozný, kromě všeho, byl holocaust pro otce židovských rodin, kteří do té doby byli např. úspěšnými lékaři, architekty, podnikateli a pod. a najednou nebyli schopni ochránit své blízké. Ta bezmoc je lámala:-(
     
    Kamarádova žena podlehla v boji s rakovinou a já opět pocítil svou bezmoc jim v jejich údělu pomoci, kterou jsem zažíval celou dobu, kdy jsem o jejich situaci věděl. Zároveň jsem si ale uvědomoval, jak směšné rozměry má a měla moje bezmoc oproti té, kterou prožívali oni i jejich děti.
     
    O to větší je můj obdiv, kdy v době a ve společnosti, která akcentuje především úspěch (čím sobečtější a bezohlednější, tím lépe) a vytěsňuje slabost i smrt z obecného vědomí, jakoby k Životu nepatřily, on a jejich děti jí umožnili zemřít doma, v rodinném kruhu.

    •  

  • a jakkoli se může zdát, že náš život závisí na našem okolí, občas nastávají situace (a vlastní umírání, stejně jako zármutek nad smrtí blízkého člověka jsou jedněmi z nich), které nám dají jasně najevo, že nikdo za nás naše životy neodžije, tj. mj. ani náš zármutek za nás nikdo jiný “neodsmutní”:-(
     
    Vždy se mi v souvislosti s touto životní Pravdou vybavuje scéna z jakéhosi dokumentu o primitivním kmeni kdesi v Africe nebo Jižní Americe, ve kterém ukazovali, jak nastávající otec leží na pohodlném lůžku obklopen příslušníky kmene a jejich péčí, kroutí se, heká a naříká a oni ho opečovávají, krmí vybranými mlsky a usnadňují mu tak jeho snahu sejmout z partnerky její porodní bolesti, zatímco ona někde v koutě sama rodí …
     
    Kéž by to tak fungovalo a my opravdu mohli občas sejmout ze svých blízkých alespoň část jejich bolestí a trápení …

    •  

  • a tak, i když existuje řešení, o kterém jsem se zmiňoval v již citované úvaze o tom, jak prožít spokojený život - šťastný je ten, kdo zapomněl, co nemůže změnit, jsou situace v životě člověka, kdy je, když ne nemožné, tak velmi obtížné toto řešení aplikovat.

    •  

  • nedávno jsem ale zaslechl pro mě příjemnější variantu - tomu, co nemůžeme změnit, je potřeba se smát.
     
    Nikoli se tomu posmívat, ani vysmívat. Prostě se jen na vše dívat úhlem pohledu, který dokáže při nejmenším vyloudit člověku na tváři alespoň uvolněný úsměv. A tak v duchu této zásady jsem sepsal vzpomínku, jak jsme se loučili s tchyní, kdy jsem nebyl jen účastníkem smutečního obřadu, ale přímo pozůstalým.

 
 

 
Sečteno a podtrženo:
 
Zdeněk Svěrák v kdysi v jednom rozhovoru uvedl jako příklad bezděčného humoru situaci, kdy mu zřízenec pohřebního ústavu při odchodu z obřadní síně síně popřál “na shledanou”
 
Přiznám se, že i já jsem to dlouho za bezděčný humor považoval. Dnes už ale vím, že se jednalo o slova prorocká, protože dříve nebo později každý z nás dospěje do období pohřbů našich blízkých a že je dobré být na tuto skutečnost připravený.
 

 

1.3.2009

Co je nového u kamarádů:



  • Žádné novinky nejsou dostupné.