Moje objevené “Ameriky”

Pro své “strejcovského” poježdění si jsem si s přibývajícími podzimními plískanicemi opatřil ochranný pexi štít. Musím zdůraznit, že jsem byl překvapen, jak MOC vzrostlo mé pohodlí! V následujícím příspěvku jsem se pokusil pojmenovat výhody i nevýhody instalace plexi štítu na skútr.

Zatímco v předchozím příspěvku jsem se věnoval zimnímu ježdění na skútru z hlediska jezdce, rád bych tenhle příspěvek věnoval tomuto tématu z hlediska stroje, od kterého očekávejte spíše než návod, jen pouhou inspiraci, jak je možno se ke svému skútru v rámci zimního ježdění také chovat

Letošní zima, řekl bych, už skončila, a protože jsem v podstatě dennodenně sedlal svůj skútr HONDA SH150i, a to i v mrazech, které letos potrápily i Prahu (osobní rekord mám -19°C na Plzeňské dálnici) přepracoval jsem na základě svých vlastních zkušeností a doplnil ho o obrázky příspěvek o tom, co mi v mém zimním ježdění úspěšně pomáhalo.

Jednu z mnoha svých “amerik”, že existuje tuning RC modelů, jsem “objevil” už před léty, ale že totéž existuje i pro skútry mě překvapilo. A tak jsem neodolal možnosti instalace tuningového variátoru Malossi Multivar 2000 určeného pro můj skútr Honda SH150i. A protože se ukázalo, že jeho pozitivní dopad na jízdu je nepřehlédnutelný, nedalo mi to, abych se tu s vámi o svou zkušenost s tuningovým variátorem Malossi Multivar 2000 nepodělil.

 
Posledně z jmenovaných právě dokončil netradičně (dle anoncí) pojatou biografii o svém otci, kterou nazval “Nežádoucí návraty E. F. Buriana“. Za sebe mohu říci, že jsem se na tuto knížku těšil a že po shlédnutí následující video anonce se na ní teším VELICE :-)
 

Jan Burian: Nežádoucí návraty E. F. Buriana
 

Praha, 21. února 2012 – Únorovou novinkou edičního záměru Olivovníky je kniha Jana Buriana věnovaná jeho otci, Emilu Františku Burianovi.
Publikace s lehce provokativním názvem Nežádoucí návraty E. F. Buriana se pokouší zmapovat osobnost EFB netradičně, nikoli obvyklou formou teatrologické studie nebo oblíbenou knihou typu „řekli o…“. Autor vytvořil mozaiku, v níž kombinuje různé texty: neznámé či zapomenuté dokumenty, úryvky z veřejných vystoupení, intimní, soukromé zápisky, dopisy a básně E. F. Buriana a jeho první necenzurovaný životopis, citáty z recenzí, rozhovorů, článků, vzpomínek, dopisů a jiných archivních materiálů pamětníků i současníků. Autor v předmluvě prozrazuje, že “se střípky té mozaiky pracoval podobně jako filmaři se stavebními prvky svých dokumentů. Stříhal je, hrál si s nimi. Nakonec je proložil svými vlastními dopisy otci, které mu za jeho života pochopitelně nestihl napsat. Když umřel, bylo mu sedm. Vznikaly spontánně, jak se při studiu otcova života vynořovaly různé otázky, témata, problémy či vzpomínky. Psal je i proto, že se mu tím často značně ulevilo.”
 
Nechybí svědectví A. J. Liehma, Otomara Krejči, Jana Grossmana, Františka Hrubína, Františka Listopada, Ludvíka Vaculíka, Pavla Tigrida, Františka Halase, Ivana Medka, Sergeje Machonina, Jana Klusáka, Jiřího Sováka, Vlastimila Brodského, Vladimíra Menšíka, Jana Wericha, Bertolta Brechta, Bohuslava Martinů, Jana Procházky, Antonína Zápotockého, Josefa Topola, Jiřího Suchého, Alfréda Radoka, Adolfa Hoffmeistera a mnoha dalších.
 
Osobnost EFB byla vždy posuzována jen v souladu s autorem daného hodnocení, teatrolog psal o divadelní avantgardě, historici hodnotili jen jeho poválečnou angažovanost. Výtvarný, hudební, literární či jenom lidský rozměr této osobnosti jako by zatím nikoho nezajímal, proto vznikl pokus nabídnout plastický portrét umělce i otce, „koncentráčníka“, možná načas naivního komunisty, o jehož možném dalším vývoji v 60. letech můžeme jen spekulovat.
 
AUTOR
 
Jan Burian (* 26. března 1952 v Praze) Více o něm na www.janburian.cz.
 
Odpovědná redaktorka Milena Tučná / Návrh grafické úpravy Luboš Drtina / Vydalo nakladatelství Galén v roce 2012 / Formát 130×200 mm, vázané, černobíle, 494 stran, ISBN 978-80-7262-847-6 / Doporučená prodejní cena 390 Kč
 
www.galen.cz | www.olivovniky.cz | www.janburian.cz
 
Nakladatelství Galén, Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5
 
UKÁZKY
 
Rád bych vám vyprávěl příběh člověka, jenž bývá označován za kontroverzního umělce. Ten příběh se mě dotýká, jelikož ta osobnost – v jistých dobách oslavovaná a v jiných zase zcela zatracovaná – byl můj otec. Nejde o vědeckou práci ani běžný biografický výklad. Rozhodl jsem se pro poněkud komplikovanější stavbu: mozaiku, v níž kombinuji různé dokumenty – deníky, dopisy, recenze či úřední listiny – i svědectví pamětníků nebo historiků. Většinou je neposuzuji, pouze cituji a ponechávám čtenáři možnost, aby si utvořil vlastní obraz. Jinak si cestu za pochopením tak složité látky neumím představit. (…) Tahle kniha je dílem veskrze subjektivním, řada dokumentů o životě mého hrdiny tu chybí, nemínil jsem – a ani to nelze – podat vyčerpávající zprávu. Usiloval jsem o vylíčení otcova osudu a zároveň o alespoň částečné vniknutí do doby, v níž se dostal do střetu se dvěma děsivými totalitami dvacátého století, s každou zvlášť a s každou úplně jinak.
 
(z předmluvy Jana Buriana)
 

Když někdy na sklonku svých gymnaziálních let (tedy počátkem beznadějných let sedmdesátých) začal jsem u klavíru objevovat Burianovy písničky a jednou provždy propadat jejich kouzlu, kousek ode mne sedával ještě tatínek, zpravidla také nad notovým papírem, a nejspíš vypisoval party z partitury (při komponování bych ho žádnými písničkami rušit nesměl). „Já toho Buriana nemůžu poslouchat,“ rozčiloval se. „Kdybys ho slyšel, jak po válce mluvil do rádia!“ To jsem ovšem slyšet nemohl a nezatížen tou vzpomínkou zpíval jsem dál Hrajte moje blues, Tam na těch sevillských stráních nebo Vyplač se mé hoře, opatrně našlapuje v neobvyklých harmoniích. „Ale muzika to je,“ zabručel posléze otec, přistihnuv se, že si zpívá se mnou. Považoval jsem to tenkrát za vítězství Emila Františka Buriana nad poněkud omezeným horizontem, jejž si tatínek přinesl z rodné Kutné Hory, ale mýlil jsem se: bylo to vítězství Buriana-muzikanta nad Burianem-publicistou, anebo ještě jinak: vítězství múz nad ideologií, talentu nad světovým názorem. Můj tatínek byl tentokrát jen malým bojištěm, na němž se ta bitva odehrála.
 
(z doslovu Přemysla Ruta)
 

2.3.2012

Jelikož se skútr stal mým hlavním “přibližovadlem”, rozhodl jsem se ho dovybavit mj. i o GPS navigaci Garmin Zumo 220. Jak se ale ukázalo, nemá tato navigace jištění proti svému samovolnému spuštění, a navzdory tomu se navíc nedokáže sama vypořádat se situací, kdy napětí napájecího akumulátoru (baterie) klesne pod pro něj, ale i pro navigaci bezpečnou mez, takže obvykle seriózně neuzavře spuštěný software a navigaci nelze znovu spustit. A tak nabízím, coby svou “objevenou ameriku” postup obnovy poškozeného software navigací GARMIN.

Přesunul jsem na úvodní stránce svého webu odkazy na loňské příspěvky do samostatného bloku “Co bylo nového v r.2011″ a učinil tak, jak doufám, definitivní tečku za pro mě ne moc šťastným loňským rokem :-)

Letošní zima, alespoň tady v Praze, je nám, jednostopým “bláznům”, nezvykle vstřícná. Nicméně v sobotu jsme já a můj skútr HONDA SH150i již podruhé zdařile ustáli pořádnou chumelenici, a tak jsem si řekl, že již mohu na základě vlastních zkušeností popsat, co mi v tom úspěšně pomáhá.

Letos mi, díky podzimnímu úmrtí manželky, chybí inspirace k vytváření své tradiční “péefky”, ale tradici bych nerad porušil :-)
 
A tak bych rád posílil své přání vám i vašim blízkým hodně štěstí a co nejhezčích Vánoce i zakončení tohohle pro mě ne moc šťastného roku videem, které, podle mého, nemůže nepotěšit nejen pravověrné modeláře

Občas je dáno člověku “objevit Ameriku”. o jejíž objevování není co stát - patří mezi ně i tahle, kterou jsem objevil díky nezbytné nutnosti vyrovnat se smrtí své manželky…

 
Motto:
 
Až jeden z nás zemře, tak já pojedu do Vídně…
 
 

Tenhle výrok jakési vzdálené pratety se v naší rodině traduje od nepaměti a dlužno říci, že většinou, když býval mezi mnou a mou ženou citován, vždy jsem jí sliboval, že to budu já, kdo do pomyslné Vídně pojede, abych jí ušetřil trápení spojeného se ztrátou milovaného partnera :-)   Jen mě teď trošku zaskočila tím, jak brzy mou nabídku využila - nebylo jí OSUDEM dáno dožít se magického data 20.11.2011 svých 59. narozenin a 25.10.2011 podlehla v boji s následky neochoty 3 nemocničních lékařů, kteří jí, pravděpodobně ve snaze ušetřit nemocnici peníze, postupně každý jeden odmítli léčit úměrně jejímu celkovému zdravotnímu stavu, tj. včas jí hospitalizovat, a dali přednost tomu, léčit jí v duchu “standardní zdravotnické péče”, tj. léčili jí jen aktuální onemocnění, bez ohledu na dopad, který tato léčba bude mít na její chronická onemocnění :-(

 
Toto jejich “úsporné” rozhodnutí nakonec přišlo velmi draho - místo několika týdnů pobytu manželky na normálním lůžkovém oddělení a trochy infuzí (v případě, že by byla hospitalizována hned na počátku jejího onemocnění), strávila před svou smrtí 2 týdny na JIP a 2 týdny v umělém spánku na ARO. Také 3 náročné operace, které musela absolvovat, nebyly jistě zadarmo.
 
A to nemluvím o zcela zbytečném fyzickém utrpení manželky, kterému jí tak vystavili, a to jak po dobu cca jednoho měsíce “standardní léčby”, kdy trpěla stále většími bolestmi, které byly tu a tam “zpestřovány” drastickými průjmy a zvracením, tak potom v nemocnici, kdy byla odsouzena k bezmocnému ležení na lůžku s tělem rozřezaným v důsledku chirurgických zásahů a kdy do ní byly trvale zavedeny plastové hadičky a hadice nejenom všemi volnými otvory, které má člověk k dispozici, ale i otvory chirurgicky vytvořenými, jak to jednotlivé před- a pooperační stavy a s tím související následné zdravotní komplikace vyžadovaly.
 

 
Ve své podstatě to byla ze strany těchto 3 lékařů jakási medicínská “justiční” vražda :-( Ani onen kapitán-doktor v ÚVN, ani týden na to urolog v Thomayerově nemocnici, coby “soudce” pomyslného odvolacího soudu, nevzali na vědomí “důkazy obhajoby” (v našem případě lékařské zprávy o stavu jejích jater a ledvin), a chování lékařky na infekčním oddělení Thomayerovy nemocnice, pouhé dva dny před manželčinou hospitalizací (které možná mohly rozhodnout o tom, že by chirurgický zákrok mohl být méně rozsáhlý nebo dokonce žádný), a zvláště pak její výrok: „To jste se bála, že cestou umřete, že jste se k nám nechala přivézt sanitkou?!“, byl ve světle skutečnosti, že všechny příčiny manželčiny smrti (zánět močových cest, septický zánět v tlustém střevě jako důsledek pojídání antibiotik, i žaludek plný vředů, taktéž důsledek zintenzivněného pojídání medikamentů „standardní“ léčby) byly již silně rozvinuty, nedokáži vnímat jinak, než cynický posměch kata nad svou obětí :-(
 
Nejhorší po celou tu dobu, kdy jsme se manželku marně snažili dostat do nemocniční péče, bylo vědomí bezmoci, když jsem viděl, jak mi žena odchází a jak jsme neustále od možnosti záchrany sveřepě odháněni :-( Bohužel nejsem lékař, abych dokázal domyslet důsledky takového odmítání, a tak po loňské zkušenosti jsme oba věřili, že se to nakonec, až jí bude opravdu zle, podaří (což se také stalo). Na její možnou smrt v důsledku takového otálení jsme však ani nepomysleli, jen jsme „věděli“, že oč později bude manželka hospitalizována, o to delší a bolestnější bude cesta k nápravě - to, že od určitého okamžiku již není cesta k nápravě možná, nás nenapadlo :-(
 
A jako ironická tečka toho všeho a současně děsivě názorná charakteristika současného zdravotnictví mi ve stejný den, kdy mi bylo oznámeno manželčino úmrtí, do poštovní schránky dorazila faktura na 30Kč regulačního poplatku z nemocnice, kam jí z ordinace obvodní lékařky odvezla sanitka, kde jí ale také nehospitalizovali, ale jen téměř celý den nechali omdlévat na chodbě, aby jí večer další sanitkou poslali do nemocnice jiné…
 
 

3.11.2011

Když jsem před časem popisoval vlastnosti svého skútru Honda SCV100 Lead, zapomněl jsem se zmínit o jedné, která mi tehdy nepřipadala důležitá, ale která mi včera večer pomohla dostat se z možného maléru, že si zaslouží, abych se tu o ní zmínil samostatně :-)

Protože mě OSUD od jisté doby přinutil sedlat tenhle skútřík dennodenně, příspěvků o něm začalo přibývat, takže si vysloužil tenhle samostatný blok :-)

S troškou nostalgie (má současná životní situace mi prostě neumožňuje jinou formu RC modelařiny, než tu platonickou:-D) nepřestávám alespoň na dálku sledovat dění v mém mateřském klubu. A tak mi nemohla uniknout informace o organizování na sobotu 8.10.2011 dvouhodinového závodu družstev s RC automobily v měřítku 1:5

Když jsem si přivezl svou Hondu Leada 100 z “16titisícové prohlídky” měl jsem pocit, že mi v servisu Honda Vestec vrátili nějaký nový stroj, citelně silnější, rychlejší, dynamičtější a vlastně i úspornější (byť nepatrně). Počkal jsem, až ujedu alespoň 1.000km, aby mé závěry byly pokud možno objektivní, a teď vám tu nabízím porovnání jejích jízdních parametrů a spotřeby před a po návštěvě servisu Honda ve Vestci.