Modelařina, a to především ta její část, využívající pro mě nezáživných elektronů, jak “malých” (elektronika), tak “velkých” (motory), kombinovaná s mou celoživotní láskou k fyzice, mě, byť tu a tam, ale zato neustále, zásobuje zdánlivě banálními objevy, které pro mě ale mají neodolatelný půvab.
Miluji prostě ty okamžiky, kdy věci a děje doposud zaběhlé a obyčejné (o kterých jsem nikdy nepřemýšlel, ať už proto, že jsem je “podědil” s podvědomou akceptací skutečnosti, že se to “tak dělalo odjakživa”, anebo jen proto, že jsem to kdysi, poprvé, udělal právě tak, a ono to z mého pohledu “fungovalo”) obvykle díky popudu někoho jiného do sebe náhle “zapadnou” a získají tak pro mě jakousi “vnitřní” logiku, a já v duchu zvolám: “Vždyť to je přece jasné! Že mě to dřív nenapadlo?!”
Upřímně řečeno, čím déle vytvářím tento svůj web, tím více vyplývá najevo, že skutečnou příčinou, přímo prapříčinou (jakousi “premisní” příčinou, což je další můj veliký koníček - objevovat ten úplně první impulz, obvykle nezdůvodnitelný, podobně jako nelze odvodit premisu, který vyvolal řetězec příčin a následků, na jehož konci je čin, či děj s následky mnohdy naprosto neekvivalentními jeho prapříčině), je jeho schopnost zmnohonásobovat mi mou radost a slast z těchto “objevných” okamžiků jejích sdílením s jeho návštěvníky.
|
Vždy se v duchu děsím, když se pouštím do rozebírání jakéhokoli zařízení, abych si dokázal zapamatovat, jak jsou do sebe poskládány jeho komponenty, a také abych žádný z nich nepoztrácel a dokázal vše složit zpátky tak, abych neohrozil jeho funkčnost.
Obvykle se mi při tom vybavuje scéna z knížky Jerome Klapka Jerome “Tři muži na toulkách”, kdy jakýsi “všeuměl” rozebírá na pískové cestičce zahrady kolo, aby ho “zkontroloval”:-D
Proti “ztrátě paměti”:-D se snažím bojovat fotodokumentací.
Ale občas je má snaha marná, protože konkrétní součástky se rozutečou dříve, než je stačím zdokumentovat:-D
Klasickým příkladem je právě malý uhlíkový elektromotor, kde vazkost maziva a špíny v kombinaci s relativně silným magnetickým polem obvykle “stáhnou” podložky na hřídeli, vymezující její polohu.
Donedávna jsem jejich nasazení při zpětné montáži řešil rozpůlením jejich počtu, takže jsem na obě strany dal stejné množství podložek.
Přitom ale správné řešení je tak prosté! Magnetické pole samo určí polohu kotvy!
|
|
|
Sečteno a podtrženo:
Postupuji proto tak, jak je naznačeno na obrázku - nasunu hřídel kotvy do ložiska těla motoru a tlakem prstu z druhé strany zkontroluji, zda lze kotvu proti působení magnetického pole do ložiska ještě více zatlačit. Pokud ano, vyjmu kotvu, nasadím na hřídel podložku a znovu ji nasunu do ložiska.
Tento postup opakuji tak dlouho, dokud příslušnou vůli nevymezím.
|
6.8.2008
