Moje objevené “Ameriky”

Užil jsem si sice při vytváření atypické karoserie, ale když jsem přišel na závody a od Pepína se dozvěděl, že mu při tréninku “odešlo” servo řízení, a když i mně po pár skocích vypovědělo službu silnější (oproti originálu) tuningové servo mého modelu, a když i můj mini infernový guru Petr Hanák měl problémy s mechanickou odolností svého silně “vytuněného” modelu, smutně jsem pozoroval “osmnáctinu” Sharka, která bez problémů zdolávala záludnosti tratě:-)
 
Takže, pokud ještě nemáte svůj model čtyřkolky a dvoukolky ThunderTiger ZT2/ZK2 vás z nějakého důvodu neoslovují (anebo si chcete jako my více během závodního dne zajezdit a zúčastnit se proto obou kategorií), než se rozhodnete pro Mini Inferno (což vám nijak nerozmlouvám!) vezměte v potaz jak tyhle mé zkušenosti, tak např. zkušenost autora jednoho z mnoha blogů o Mini Infernu, na který jsem narazil při shánění informací, kde se lze dočíst: “Auto teď funguje jak má a je s ním stále obrovská legrace. No a co se týče ceny? Když se pohybovala těsně před 40000,- tak jsem to radši přestal počítat (tuhle větu jsem vytučnil já), abych se z toho nezbláznil”.
 

• Kategorie 1, která je deklarována jako kategorie pro závodníky kteří chtějí jezdit a ne tunit, je určena pro modely ST (Stadium Truck) nebo MT (monster Truck) s pohonem pouze zadní nápravy (např. Thunder Tiger ZK-2/ZT-2) s povoleným minimálním tuningem.
• Kategorie 2, která je deklarována jako kategorie pro odvážné závodníky, je určena pro modely ST (Stadium Truck) nebo MT (monster Truck) s pohonem především 4×4 s téměř libovolným tuningem.

Letošního prvního závodu se zúčastnilo 28 modelů (po 14 v každé kategorii).
 

Přiznám se bez mučení, že se mi po čelákovické Sokolovně, resp. minioffroadové dráze stýskalo.
 
Jakkoli jsem jak své “ZetKáčko”, tak především své Mini Inferno (potřeboval jsem maximálně otestovat a zpevnit jeho papírovobalsovou karoserii) proháněl po zahradě, od loňska již vím, že takové “drandění” je jen odvarem svezení se po skutečné dráze, a oproti skutečnému závodu nenabízí téměř žádný adrenalin:-D
 
Navíc čelákovická dráha je svými plynulými oblouky, mantinely i překřížením minimálně v Česku nedostižitelná.
 

Přivítal mě, jak je to ostatně v Čelákovicích obvyklé:-), příjemně uvolněný a zároveň vstřícný duch depa závodních strojů.
 
V žebříčku hodnot většiny účastníků, podobně jako u mě, dominuje před potřebou za každou cenu vítězit snaha strávit (a spoluvytvářet) příjemný den a na atmosféře nejenom v depu to je znát:-)
 

Jsem povahou “táta-máma”, a tak si obzvlášť cením přístupu k dětem. Těší mě, že jsou vnímány nejenom jako plnohodnotní závodníci, ale že je jim dávána na jevo jejich užitečnost v roli nahazovačů, a hřeje mě proto u srdce, když cítím, jak k této činnosti přistupují s dětsky upřímnou zodpovědností.
 
Věřím, že pro tyhle dva mladé muže byl celý den, včetně výborného oběda, jedním velkým zážitkem, takže se už teď jistě těší na příští závod:-)

 
Také na Pepína přišly pedagogické ambice, až z toho celý zvážněl, a jal se vychovávat prvního “mlaďocha”, který mu přišel pod ruku. A to doslova, neboť, jak je patrné z obrázků, uchýlil se nakonec ke generacemi otců osvědčeným metodám:-)
 
Jak se praví v lidové moudrosti: Když dojdou argumenty, následuje facka!:-D A nic na tom nezmění skutečnost, že své hanebné činění zdůvodňoval osvětou a snahou prakticky ukázat, jaký je rozdíl mezi pohádkou, kde vítězí Dobro nad Zlem, a reálným životem, kde člověk neví dne ani hodiny, odkud ta rána přiletí!:-)

Pro ten jsem se vrátil, ale přídavný blesk k foťáku jsem přesto doma nechal, takže fotky modelů v akci mají poněkud mystický nádech:-D
 
Při drobné úpravě svého Mini Inferna jsem si hned na počátku vrazil střenku nože ostřím do bříška palce pravé ruky, takže jsem chvíli ovládal volant vysílače s palcem ovázaným kapesníkem, protože rána intenzivně krvácela, a to až do okamžiku, než se nade mnou zželela jedna z účastnic závodu a darovala mi leukoplast:-) I tak jsem model řídil převážně zbylými prsty pravé ruky:-D

 
 
 
Přesto jsem i já, stejně jako většina účastníků, věnoval každou volnou chvilku tréninku a odlaďování svého modelu:-)

 

 
 
 
 
 
“Řídící” středisko vysílalo modely postupně na trať, a to jak “dvoukolky” (obr. vlevo dole), tak “čtyřkolky (obr. vpravo dole).

 

 
 
 
 
Po každé rozjížďce byl nejobléhanější sloup s vylepenými výsledky.
 
Jak se ale ukázalo, tisknul program časomíry něco jiného, než ukazoval na obrazovce počítače.
 
Naštěstí se podařilo chybu software počítačově fundovanými účastníky závodu brzy odstranit, takže zbylé rozjížďky i následné finálové jízdy už proběhly bez problému:-)

 
Obrázky modelů v akci jsem zařadil až na konec téhle reportáže, tady jen ukáži úsek trati, který rozděloval závodníky na ty co umí a na nás “ostatní”:-D
 
Soustava tří malých překážek s opačným příčným sklonem rozhodila model při každém průjezdu jinak, takže nebylo nic jednoduchého přimět model k bezchybnému přejetí velké překážky, aniž by skončil mimo dráhu:-)

 
 
 
 
Jako by Pavlův model říkal: “MOMENT! JEN se juknu, co je za překážkou a HNED pojedu dál!”:-D

 
 
 
 
 
Jak mám rád výrok Miloše Kopeckého, že humor je jediný důstojný způsob, jak být smutný, jsem přesvědčený, že smutný nebyl nikdo, takže všeobecné příjemně uvolněné veselí, které provázelo v podstatě celý závod, nedokázala utlumit ani tak seriózní záležitost, jakou je závěrečné vyhlašování výsledků a rozdávání medailí juniorům a pohárů celkovým vítězům:-)

• zkušenost z loňské série, že zatímco pořizovací cena “čtyřkolek” oproti “dvoukolkám” je několikanásobná, rozdíl v dosažené rychlosti nepatrný - nejrychlejší čas kola u “čtyřkolek” byl 17,005 s a u “dvoukolek” 17,059 s.
• že právě tato série závodů a model Thunder Tiger ZT2/ZK2 jsou ideální kombinací pro začínající RC modeláře (ev. ty, kteří to chtějí jen vyzkoušet), a to bez rozdílu věku:
   
  • jsem mezi závodníky jediný, který ponechal svému “ZetKáčku” velká kola, a to z prostého původu, jakkoli jsem se od loňska zlepšil, mé “pilotní” (ne)umění mi neumožňuje jet tak rychle, aby se mohla projevit výhoda menších kol modelu ZT2:-D
  • Na konci závodního pole mě vystřídal nový kolega a vždy, když jsem jeho model míjel, přímo bytostně se mi vybavovaly mé pocity z loňska, kdy jsem veškerou svou energii spotřebovával na to, udržet svůj model mezi mantinely:-) Držím mu proto palce a přeji mu, aby jako já vytrval. Prožitky, které mi aktivní RC modelařina přináší, za to určitě stojí:-)