Moje objevené “Ameriky”

Mám rád, když věci v sobě nesou nějaký příběh, A to mé, na první pohled nenápadné :-) první lehokolo konstrukce “Havelík” v sobě takový silný příběh rozhodně má :-)   Když mi ho jeho předchozí majitel prodával, vyprávěl mi, jak se z neznalosti dopustil nepříjemného faux pas. Zeptal se jeho konstruktéra a majitele v jedné osobě pana Havelíka, od kterého ho kupoval, proč se svého lehokola zbavuje. A na jeho odpověď, že má parkinsona, odpověděl v domnění, že je to název profesionální konstrukce (něco jako AZUB): “tak to je prima, ne?”   A tak, aby to alespoň tomu kolu vynahradil, nazývali ho a hovořili o něm v rodině něžně jako o “havelíkovi” :-)   Jenomže, to není celé! Když jsem tento jejich přístup ke svému novému lehokolu přijal i já, nedalo mi to a pustil jsem se do “googlování”, abych s nezměrným potěšením zjistil, že p. Havelík toho parkinsona nejenom udolal, ale že si i postavil další lehokolo :-) A tak jsem pátral dál, abych objevil stránku Endemický výskyt lehocipedistů v Čechách, na Moravě a Slezku, kde je i fotografie dalšího “havelíka” :-)

 
 
Není mi dán dar Víry, ale věřím v OSUD, a tak způsob, jak jsme se s “havelíkem” dostali k sobě mě utvrzuje v přesvědčení, že jsme si byli předurčeni:-) V neděli jsem se díky kamarádově reportáži o výletu do Holandska do lehokola zamiloval, během neděle a pondělka jsem odepsal na všechny dostupné inzeráty, které jsem na internetu našel, abych se ode všech inzerentů dozvěděl, že jejich lehokola jsou již prodána, takže jsem dospěl k rozhodnutí, že si kolo za pomoci zetě, který má autogen, sám postavím. A když jsem začal shánět podklady, tak mi v úterý jeden ze dříve oslovených inzerentů odpověděl, že si uvědomil, že má doma ještě manželčino lehokolo, které jsou mi ochotni prodat. Telefonicky jsme se domluvili, že ve středu odpoledne si ho přijdu prohlédnout, abych ho eventuálně koncem týdne zaplatil. Jenomže jemu se nakonec hodilo sejít se ve středu už v poledne, a nejenom to, byl ochotný mi kolo odvézt ke mně domů, takže jsem v nejbližším bankomatu vyzvednul peníze a tím pádem už třetí den od svého náhlého zamilování se jsem si domu přivezl “havelíka” :-)
 

Jak je patrné z přiloženého obrázku, nedokázal jsem odolat jeho vábení, odložil jsem vše, co jsem si na ten den naplánoval, vytáhnul ho ze sklepa do obýváku a téměř celé odpoledne věnoval jeho úpravám, především ale prodloužení řetězu. Nevěřili byste, jak je dlouhý řetěz záludný, zlomyslný a jak rád dělá schválnosti, tj. že se v nejnevhodnější chvíli vysype z chránících trubek, že se neváhá kdykoli přetočit a téměř nerozmotatelně zamotat a zakousnou…:-D
 
Když jsem se pak večer vrátil z tělocvičny, usadil jsem se na kole a pohodlně (spíše podvodně! :-D) na něm udržoval rovnováhu (opíral jsem se loktem o stůl a říkal si jako Jindřich Plachta ve filmu “Sňatková kancelář”, když si s příručkou v ruce zkoušel na pokoji lyže: “Tady vono to klouže, ale na sněhu to půjde!”:-D), díval se na basketbalový přenos v televizi a s kolem jsem se přitom nepřestával mazlit, abych pak před půlnocí vyrazil za dům na osamělé ulice, pokusit se, pokud možno beze svědků :-D, o svůj první rozjezd na lehokole. No a hned druhý den zachytil jak mé nadšení, tak můj absolutně druhý výjezd na lehokole kamarád na video, které pak filmově zpracoval do nezpochybnitelně zdařilé videoreportáže:
 

 
Ta slavila, jak je patrné z přiložených obrázků z mé návštěvy u nich, velké úspěchy u mých vnoučat:-) Pouštěla si ji téměř nonstop, přičemž má dcera byla na mrtvici z písničky “Šlapací kolo”, kdežto vnoučata výkřik “A jedeme dál!” vzala za svůj a tradiční “belbiny” vytvářené s dědou rozšířila i o hru “na lehokolo”:-D

 
Dlužno říci, že vnoučata mě využívají jako variabilní hrací nářadí, takže má virtuální přeměna na lehokolo je jen jednou z nekonečného množství mých přeměn:-)
 
Nicméně jako velký problém se projevila skutečnost, že jsem na kole neseděl od smrti manželky před 2 lety, a vlastně i 2 až 3 roky před jejím odchodem, kdy její nastupující choroba nás přinutila naše pravidelné vyjížďky nejprve omezovat a posléze zcela zrušit… Takže mou téměř nulovou “bicyklistickou” fyzičku nedokázalo udolat ani mé nadšení, ani můj domácí trénink, a tak jsem “havelíka” velmi rychle elektrifikoval:-)
 
I tuto proměnu mého lehokola pohotově zachytil kamarád na video, které pak opět filmově zpracoval do neméně zdařilé videoreportáže:
 

 
Rychle jsem si zvykl na pohodlí jízdy v důsledku jak jízdy na lehokole, tak i jeho motorizace, a začal jsem koketovat s myšlenkou dojíždění za vnoučaty k Rokycanům, což pro mě znamenalo pořídit si přívěs CRAB. Jenomže ten, jak jsem si ověřil s jeho konstruktérem, nedokázal spolupracovat s “havelíkovým” zadním kolem průměru 24″ :-( A tak jsem se začal shánět po lehokole se zadním kolem průměru alespoň 26″. Sice jsem se z počátku díval po inzerátech, ale bylo mi stále více jasné, že nedokáži odolat AZUBu :-D Takže nakonec to byl AZUB MAX, který “havelíka” nahradil.
 
A protože je obtížné prodat jen samotné lehokolo, natož pak vybavené i elektromotorem, přenesl jsem elektropohon na svého starého favorita a “havelíka” prodal v podstatě v původním stavu, jen s pár vychytávkami (jak si je vynutil provoz) navíc :-)
 

Jak mi bylo sděleno při prodeji, dostane ho k šedesátým narozeninám nějaký kutil a zapálený cyklista (prý do práce nejede výjimečně na kole, ale autem, jen když má čtyřicítku horečku :-D), který prý se už léta chystá si lehokolo vyrobit, a tak mu ho koupili jako dar jeho dcera se zeťákem - ať si ho prý dotvoří… :-)   Myslím (a moc mu to přeji), že se bude mít “havelík” dobře :-)

 
 

6.10.2014